O několik let později Hemingway popsal svou zkušenost – tu, v níž jeho duše opustila tělo, proletěla se, a pak se vrátila - ve svém slavném příběhu Sněhy Kilimandžára. Hlavní protagonista, zasažený gangrénou, ví, že umírá. Najednou však jeho bolest mizí a Compie, pilot malého letounu, přichází, aby ho zachránil. Pak spolu letí bouří a deštěm tak hustým, jakoby „letěli vodopádem“. Nakonec se letadlo dostává ke světlu. Před nimi se totiž vynořuje „ve slunci neuvěřitelně bílý vrchol Kilimandžára“. Zmiňovaný příběh zahrnuje všechny prvky zážitků blízké smrti (NDE): temnotu, zastavení bolesti, příchod do světla a pocit klidu.
A Hemingway rozhodně není jediný, kdo svůj zážitek blízký smrti popisuje jako požehnaný či poklidný. Odborníci si přitom nejsou stále jistí, proč tomu tak je. Ale slavný neurolog Christof Koch, prezident a hlavní vědec na Allenově institutu vědy o mozku, určité hypotézy má. V článku pro Scientific American zkoumá tento odborník zprávy o zážitcích blízkých smrti na základě vědy o vědomí, aby odhalil, co se děje v mozku lidí, kteří se i tváří v tvář vlastnímu skonu cítí blaženě a klidně.
Koch poukazuje na desítky let výzkumu NDE zážitků, kde jsou popisovány jako velmi živé, zdánlivě skutečné prožitky, které bývají lidem velmi příjemné. Avšak zatímco mnoho přeživších popisuje své zkušenosti z duchovního hlediska, Koch zůstává zakotvený v biologii.
„Akceptuji reálnost těchto intenzivně pociťovaných zážitků,“ píše Koch. „Jsou stejně autentické jako jakýkoli jiný subjektivní pocit či vjem. Jako vědec však pracuji s hypotézou, že všechny naše myšlenky, vzpomínky, vjemy a zkušenosti jsou nevyhnutelným důsledkem přirozených schopností našeho mozku, nikoli těch nadpřirozených.“
Koch předpokládá, že hlavní příčinou pocitů při NDE jsou hlavní části mozku, které se vypínají z důvodu traumatu či nedostatku kyslíku. Výsledné pocity, které člověk cítí, poté přirovnává k dalším extrémním situacím v lidském životě, jako je například free diving, horolezectví, či dokonce erotické dušení.
„Lokální oblasti v mozku odchází jedna po druhé,“ píše Koch. „Mysl, jejímž podkladem je pak kterýkoli neuron, který zůstal neporušený, dělá to, co vždycky: vypráví příběh utvářený lidskou zkušeností, pamětí a kulturními očekáváními,“ uzavírá vědec.
Zdroj: www.scientificamerican.com
