Anihilace
To je bod, kde začínají potíže – hmota a antihmota spolu příliš dobře nevycházejí. Pokud například kvark (elementární částice) narazí na antikvark, nastane proces anihilace – proces, kdy dochází k jejich zániku. Astrofyzik Ethan Siegel to vysvětluje: “Kdyby ve vesmíru existovalo stejné množství hmoty a antihmoty, většina by už anihilovala. V současnosti už by ve vesmíru zbývala méně než jedna částice hmoty nebo antihmoty na kilometr krychlový”. Hustota částic ve vesmíru je ale mnohonásobně vyšší a jedná se téměř výhradně o částice hmoty.
Velké tajemství původu vesmíru zahrnuje také otázku, jak jsme se od Velkého třesku (o kterém vědci předpokládají, že byl okamžikem, kdy bylo množství částic hmoty a antihmoty stejné), posunuli o 14 miliard let dále, kdy 99,99999 % částic ve vesmíru jsou částice hmoty. Jakýkoliv nový poznatek o antihmotě nás posune blíže k pochopení Velkého třesku a možná také období před ním.
Zrodila se hvězda
A tady přichází na scénu nenápadný pulsar PSR J2030+4415. Malý “vzrůstem”, ve vesmíru se vyjímá díky obrovskému proudu hmoty a antihmoty, který produkuje. Viditelné záření, které pulsary obvykle vydávají, se totiž obvykle omezuje na jejich magnetické pole – je extrémně vzácné, aby unikalo do okolního vesmíru.
NASA ve své tiskové zprávě uvádí: “Je úžasné, že pulsar této (extrémně malé) velikosti je schopen vytvořit něco, co můžeme pozorovat ze vzdálenosti tisíců světelných let. Pokud by se při stejném poměru záření dalo sledovat v prostoru, odpovídajícímu vzdálenosti mezi New Yorkem a Los Angeles, pak by pulsar měl velikost asi 100x menší, než je nejmenší objekt, pozorovatelný lidským okem”.
Svatý Grál vesmíru
Ačkoliv se vesmír téměř výhradně skládá z částic hmoty, vědci našli důkazy také o přítomnosti částic antihmoty na Zemi – to na první pohled nedává smysl, ale nově objevený malý pulsar by mohl tuto záhadu objasnit. Vědci si jej totiž všimli ve chvíli, kdy docházelo k něčemu bizarnímu: dostal se totiž před oblaka plynu, která se obvykle pohybují před ním. NASA to přirovnává k tomu, “jakoby se tvořily brázdy před pohybujícím se člunem”. Je to, jakoby vědci narazili ve volné přírodě na Yettiho, který by jim navíc poskytl rozhovor. S tím rozdílem, že v tomto případě se tak stalo ze vzdálenosti 1600 světelných let.
Antihmoty se bát ale nemusíme. I kdyby se její částice nějakým způsobem dostaly do zemské atmosféry, řetězovou reakci, na jejímž konci by byl konec vesmíru, nespustí. A pokud by k tomu mělo dojít, stalo by se tak už ve chvíli, kdy všechna hmota a antihmota vesmíru byly přítomné v jednom prostoru.
A tím se dostáváme zase na začátek: jak to, že k tomu nedošlo? Vědci doufají, že se pozorováním PSR J2030+4415 alespoň přiblíží k odpovědi na otázku, proč mají částice antihmoty “menší životnost” než částice hmoty, přestože to v našem modelu vesmíru nedává smysl. A třeba také lépe pochopíme existenci temné hmoty a energie, tajemných příbuzných hmoty a antihmoty. To by totiž byl okamžik, kdy bychom objevili Svatý Grál: odhalili bychom tajemství motoru s pohonem antihmoty. Že vám to nic neříká? Galaxy je třída hvězdných lodí jako USS Enterprise ze Star Treku. Scifi? Možná, že pro tuto kategorii budeme muset hledat novou definici.
