Milada Kadeřábková, 05. 10. 20

Co se týká plastů, pokud jste si mysleli, že největším problémem současnosti jsou mikrotenové sáčky, není to tak a celá situace je bohužel mnohem závažnější. Z plastů, které se celosvětově za rok vyhodí, by totiž bylo podle výpočtů možné vybudovat druhou Velkou čínskou zeď, která pro představu nyní měří více než 21 000 kilometrů.

Plasty se pro komerční využití vyrábí už více než šedesát let. Za tu dobu jsme vyprodukovali více než 8,3 miliard tun tohoto materiálu. Plasty jsou lehké, levné, velmi univerzální a téměř nezničitelné (pokud na ně tedy nepůsobí příliš vysoké teploty). Díky těmto vlastnostem skvěle slouží v mnoha oborech od potravinářství, textilního průmyslu přes stavebnictví až po zdravotnictví. I přes všechny výhody však mají i svou stinnou stránku. Většina z nich se totiž v přirozeném prostředí rozkládá jen velmi pomalu – v řádu stovek let, což má právě za následek současnou epidemii plastového odpadu. Dopady na lidské zdraví i životní prostředí stále nejsou do hloubky prozkoumány, teoreticky však mohou být velmi nepříznivé.

Některé plasty je sice možné recyklovat, ale jejich vlastnosti se tímto procesem ve většině případů zhorší. Výsledné materiály tudíž téměř nikdy není možné využít znovu stejným způsobem. Vyrobit se z nich dají jen věci s nižší hodnotou, například plastové řezivo. Efektivita recyklace plastů je tedy v současnosti stále velmi nízká. To by se však mělo již brzy změnit. Chemici z Kalifornské univerzity v Santa Barbaře totiž přišli s novou technologií, která ukazuje cestu, jak plasty znovu využít a vyrobit z nich něco hodnotnějšího. Zmiňovaná metoda spočívá v tom, že se k tomuto materiálu přistupuje na molekulární úrovni. Plast je tvořen uhlíkovými řetězci, které lze různými způsoby kombinovat a vytvářet tak různé druhy. Tentokrát místo toho, aby plasty tavili, což má za následek vznik velmi nekvalitní hmoty, našli chemici jiný způsob, jak uhlíkové řetězce rozdělit.

„Proces, který jsme vyvinuli, nevyžaduje vysoké teploty. Místo toho závisí na malém množství katalyzátoru obsahujícího kov, který uvolní vodík z polymerního řetězce,“ popisuje proces vědkyně Susannah Scottová, hlavní autorka výzkumu. „Katalyzátor poté používá tento vodík k rozvolnění vazeb, které drží uhlíkové řetězce pohromadě, čímž se tvoří menší kousky.“ Tento proces tedy v podstatě přeměňuje odpadní plasty na kapalinu. Ta je zároveň velmi cenná, protože z většiny obsahuje molekuly zvané alkylbenzeny, které jsou užitečné jako rozpouštědlo a jednoduše se z nich dají vyrábět detergenty. Roční hodnota světového trhu s tímto typem látek je asi 9 miliard dolarů.

Zmiňovaná metoda byla zatím testována na polyethylenu, což je jeden z nejrozšířenějších typů plastů na světě a používá se například pro výrobu potravinářských a lékařských obalů, vodotěsných fólií, k izolaci kabelů a vodičů, a dokonce i k výrobě neprůstřelných vest. Zároveň ale téměř nejvíc přispívá k celkovému plastovému odpadu.

Přeměna odpadního plastu na cennou kapalinu se nazývá upcyklace. Ačkoli zmiňovaná studie demonstrovala proces jen v malém měřítku, předběžná ekonomická analýza naznačuje, že tuto metodu lze do budoucna snadno přizpůsobit tak, aby se v příštích letech mohla využívat v mnohem větším rozsahu. Výzkum jako takový byl publikován v časopise Science.

Tento článek je chráněn pomocí blockchainové služby Mytitle.