Gabriela Kolářévá, 02. 08. 21

Do běžných popelnic Češi denně vyhodí obrovské množství kovů, které pak s ostatním smetím putují do kotlů spaloven: staré hrnce, konzervy, víčka od jogurtů, ale i části propadlých platebních karet. Z jedné tuny spáleného komunálního odpadu vznikne zhruba 250 kilo­gramů škváry, která pak končí na skládkách. Práce vědců přitom ukázala, že více než desetinu této škváry tvoří znovu využi­telné kovy. Vědci z týmu Michala Šyce z Ústavu chemic­kých procesů AV ČR je dokážou ze vzniklé škváry a popílku znovu „vydolovat“. 

Nejprve bylo nutné ověřit, zda je v tuzemském odpadu dostatek kovů a má smysl vyvíjet technologie k jejich separaci stejně, jako to dělají některé evropské země. Když lidé v týmu Michala Šyce před 6 lety začínali, museli přistoupit k ruční analýze. V praxi to znamenalo, že každý den přebírali částečku po částečce stovky kilogramů odpadní škváry. Trpělivá práce vědců přitom ukázala, že více než desetinu škváry tvoří znovu využi­telné kovy. Tým se proto vrhnul na výzkum separačních technologií a dnes už z každé kopky dokáže „vytěžit“ různé kovy – od železa přes hliník, měď až po zlato. Vědci z AV ČR spolupracují v rámci výzkumu také se spalovnou v pražských Malešicích, kde je i poloprovozní experimentální zařízení.

Železa je ve škváře nejvíc a dostat ho z ní je za pomoci magnetické separace poměrně snadné. Nemá však velkou ekonomickou hodnotu. K získávání o poznání cennějšího hliníku, kterého tato odpadní hmota ukrývá také poměrně dost, se používají separátory vířivých proudů. Takto získaný hliník má velkou environmentální hodnotu. Primární produkce tohoto neželezného kovu je totiž energeticky velmi náročná a je spojená s ohromnými emisemi skleníkových plynů.

Škvára obsahuje jen miliontiny procenta zlata, přesto je z ekonomického hlediska její nejvýznamnější složkou. Jenže abychom dosáhli tak malých částic, musíme škváru podrobit množství předúprav a separačních metod.

Ani kovů zbavená škvára by pak nemusela putovat na skládky. Může se totiž hodit ve stavebnictví, třeba jako podkladová vrstva pro budo­vání silnic. Zatímco ale například v Dánsku, Nizozemsku nebo Francii ji k těmto účelům využívají zcela běžně, u nás to legislativa zatím neumož­ňuje.

Popílek se z mnoha důvodů řadí mezi nebezpečné odpady. Nejčastěji se proto zneškodňuje tzv. solidifikací, kdy se přidá do směsi podobné betonu, čímž se stabilizuje a sníží se riziko vyluhování škodlivin do životního pro­středí. V této podobě se pak skládkuje. I z méně než milimetrových částic odpadního popílku přitom věda dokáže „vyždímat“ něco užitečného. Lze z něj vedle rozpustných solí vyseparovat i některé kovy. Je to ale o dost komplikovanější než v případě škváry – v popílcích jsou totiž kovy jako zinek nebo měď chemicky vázané. K tomu musel tým Michala Šyce vyvinout speciální metody loužení. Podobným způsobem nakládají s popílky, které tvoří tři až pět procent hmotnosti spalovaného odpadu, také například ve Skandinávii.

Dopad
Tým Michala Šyce z Ústavu chemic­kých procesů AV ČR je v Česku jedinou skupinou, která se využitím pevných zbytků ze spalování odpadu zabývá. Při bádání vědci spolupracují se všemi čtyřmi českými spalovnami, kde dlouhodobě testují jednotlivé separační metody.  O tom, jestli se získávání kovů z odpadní škváry a popílku stane v tuzem­sku každodenní praxí, však rozhodnou jen a pouze peníze. Zavedení sepa­račních technologií do provozu by totiž pro spalovny znamenalo investice v řádu desítek až stovek milionů korun. „Jsem skálopevně přesvědčen, že to minimálně v případě škváry vyjde a že budeme z ní vyseparované kovy v Česku za pár let běžně vracet zpět do metalurgického průmyslu k dalšímu zpracování,“ uzavírá Michal Šyc optimisticky.

Tento článek je chráněn pomocí blockchainové služby Mytitle.