Rozhovor pro Hospodářské noviny, otázky kladl Petr Honzejk, 5. BŘEZNA 2019
Ve světovém ekonomickém skladišti jsou výbušniny a k explozi stačí jen jiskra. Více než globální nejistoty typu obchodních válek nebo brexitu ale Česko ohrožuje neschopnost vyjít vstříc novým technologiím a radikálně proměnit celou ekonomiku.
HN: Řada analytiků tvrdí, že krize je v podstatě přede dveřmi. Mají pravdu?
Když se podíváme na několik posledních krizí, zdá se, že globální ekonomika může mít před sebou ještě nějaký čas poklidného vývoje. Klíčové indikátory pracující s vývojem cen nemovitostí, akcií a tak dále ještě nedosáhly nebezpečné úrovně, na které když přijde nějaká rozbuška, už nastane exploze a ekonomika se propadne do krize. Je ale fakt, že pomalu se k té hranici blížíme. Některé varovné indikátory, třeba zadluženost západoevropských zemí, jsou horší než v roce 2008. Některé ekonomiky už jsou v recesi, například Itálie. Německo se recese dotýká také. Jednoznačně dochází ke zpomalení v Číně − za poslední měsíce se tam snižují prodeje všeho, včetně škodovek.
HN: A kolik času máme?
To se nedá říci. Jsou tu dva nepředvídatelné a vysoce rizikové faktory. První je psychologický. Daleko silnějším krizotvorným faktorem než kdy dříve jsou nálady. Svět je digitální vesnicí, co se stane v USA, sledujeme otevřeným oknem obrazovek chytrých mobilů v Evropě, v Číně a naopak. A druhou věcí je naprosto nevyzpytatelné chování politiků. Jejich motivy vypadají iracionálně, což je často dáno i osobnostními charakteristikami. Nejde jen o Donalda Trumpa. Může to být severokorejský vůdce, lídři populistických stran v Itálii, může to být Írán, Saúdská Arábie, cokoli. A samozřejmě že to mohou být britští a unijní politici a jejich neschopnost zvládnout brexit. Dochází k nebývalé kumulaci nejistot.
HN: Jaké konkrétní riziko je teď nejvážnější?
Problémem číslo jedna pro nás je potenciální obchodní válka. Pravděpodobnost, že vypukne, doufejme, není vysoká. Zdá se, že USA, Čína a EU spíš hrají přetlačovanou a nakonec dojde k dohodě. Všechny strany jsou v situaci, kdy se vzájemně potřebují. Kdyby však Donald Trump skutečně prohlásil evropské automobily za "bezpečnostní riziko", bylo by to speciálně pro nás špatné. V poměru k velikosti ekonomiky jsme ve světě druzí nejzávislejší na autoprůmyslu a obchodní válka by se nás velmi dotkla. V horším scénáři, se kterým pracujeme, by to znamenalo pokles růstu HDP kolem 0,8 procenta. A to už by šlo o desítky tisíc lidí, kteří by přišli o práci. Ovšem znovu − byla by to lose-lose situace a té se podle mě budou chtít všichni vyhnout.
HN: Co tvrdý brexit, což by byla také situace, na které by prodělali všichni?
Na rozdíl od hrané silové iracionality ve sporu mezi USA a Evropskou unií u brexitu může být prvek skutečné iracionality velmi silný. Evropská politická reprezentace ho chce Britům osladit, aby varovala ty, kdo by případně také chtěli EU opustit. Racionální chování unijních politiků k Britům bych si představoval takto: "Odcházíte z EU? Dobře, ale pojďme uchovat celní unii, obchodní a investiční svobody, neškoďme si navzájem." Mám ale obavu, že ze strany některých politiků EU bude racionalita potlačena a zvítězí ideologicko-politický pohled.
HN: Oni se ale ani Britové nechovají moc rozumně…
U Britů sledujeme historicky bezprecedentní nepřipravenost. Všechny kroky, které udělali − od spuštění referenda až dosud, kdy jako by nevěděli, co chtějí −, to je jeden amatérismus za druhým. Tam není ani trochu strategičnosti, pragmatičnosti, nic, na co jsme byli u Britů zvyklí. Taková krize britskosti je šok pro celý svět. Výsledkem je to, že se střetává amatérismus Britů se silovou, ideologicky hnanou pozicí zbytku EU, a to nemusí dopadnout dobře.
HN: Mohl by tvrdý brexit spustit krizi rozměrů, jaké měla ta v roce 2008?
Až tak obrovskou krizi bych nepředpokládal. Může ale dojít k psychologickému šoku s velkými důsledky. Francie je v obrovských sociálně-ekonomických problémech, Itálie zažívá recesi a má hrubě nezdravý finanční sektor, německé banky a penzijní fondy mají velkou expozici vůči Itálii a Řecku. Ve světovém ekonomickém skladu jsou silné výbušniny. K výbuchu stačí jiskra, a tou se brexit může stát. Psychologický šok může určitě způsobit větší problémy, než jsou ty, které by vám vyšly při chladné ekonomické kalkulaci na papíře.
Tři hlubinné příčiny globální nejistoty
◼ Podle Pavla Kysilky stojí za dnešní nejistotou tři faktory. "Jednak je to změna politického paradigmatu. Z klasického pravolevého spektra jsme se dostali do úplně jiných dělení, ve kterých je obtížné se orientovat. Stará pravidla neplatí, dostávají se k moci antisystémové strany, do popředí vystupují prapodivné archetypy jako Trump.
◼ Pak je tu úplná novinka – apetit Číny po světové hegemonii. Čína sice sílila posledních třicet let poté, co Teng reformami odstartoval růst, jenže on i jeho následovníci byli velmi zdrženliví, pokud jde o regionální a globální hegemonii. To se teď změnilo. Je to asi největší nejistota, protože s tím svět nemá žádné zkušenosti.
◼ A konečně je zdrojem nejistot nástup robotizace, umělé inteligence, fenomén jenž atakuje tradiční firmy, obchodní modely, schémata celých ekonomik. Tyto trendy přemalovávají politickou a ekonomickou mapu světa. A jako Češi bychom k nim měli být velmi pozorní, protože se nás mohou úzce dotýkat."
HN: Jaké riziko pro evropskou, potažmo naši ekonomiku by představovalo, pokud by v eurovolbách masově uspěly protiunijní síly?
Pokud si z evropské integrace musíme něco chránit jako oko v hlavě, jsou to klíčové ekonomické svobody. To je bytostný zájem nejen nás, ale celé Evropy. Pokud by se v eurovolbách prosadil ten typ populismu, který míří na volnou obchodní výměnu, volný pohyb investic, zboží a služeb, pak by to byl vážný problém. Pokud ale volby vynesou nahoru eurokritické konstruktivní politiky, kteří nebudou útočit na základní ekonomické svobody, ale budou chtít reformu EU ve spoustě nemocných oblastí, tak to přivítejme. Unie potřebuje reformu, diverzitu hlasů. A reforma nemůže začít jinak než diskusí. Nejhorší ze všeho by bylo pokračování neřešení problémů. Ulpívání na politické korektnosti, která brání seriózní diskusi.
HN: Co by bylo dobré pro Česko? Držet se integračního jádra, nebo klidně najet v dvourychlostní Evropě do pomalejšího pruhu?
Mně by se líbila Evropská unie jako nákupní košík. Tedy že některé základní věci, jako jsou klíčové hodnoty demokracie, právního státu a ekonomických svobod, se nezpochybňují. Ale jinak by v nabídce byly volitelné záležitosti − třeba bankovní unie, energetická unie, eurozóna, prostě integrační projekty, u kterých by si jednotlivé země mohly říct, jestli se jich chtějí účastnit, nebo ne. U spousty věcí můžeme zjistit, že jsou v našem zájmu, a vstoupit do hlubších integračních vrstev.
HN: Euro by tedy nemělo být povinné, ale jen jako součást "nákupního košíku"?
Když jsme vstupovali do EU, přijali jsme závazek přijetí eura. Jenže eurozóna a evropská měnová unie byly v době, kdy jsme podepisovali přístupové dokumenty, naprosto něčím jiným než dnes. Bylo by tedy správné závazkový princip přehodnotit. Ukazuje se, že když Slovensko má euro a Česko korunu, vůbec ničemu to nebrání a nepřekáží ani v rámci celé unie. Euro by mělo být věcí národní volby. Je čas pokusit se společně s dalšími otevřít debatu o změně unijních smluv.
HN: Jaký typ integrace z onoho "nákupního košíku" je v našem vrcholném zájmu?
Třeba energetická unie. Neumím si moc představit, že bychom u nás rozvíjeli jadernou energetiku, aniž bychom měli do budoucna ideu nějakého typu energetické unie. Jádro, kdyby bylo do budoucna myšleno jen jako zdroj pro malou zemi, dává čím dál menší ekonomický smysl. Jádro pro větší ekonomický celek, kdy by jaderné zdroje sloužily jako spolehlivá záloha za méně spolehlivými, ale perspektivně levnými obnovitelnými zdroji, je něco úplně jiného. Ve velkém celku můžete "mixovat" jadernou energii s dalšími zdroji, což vytváří i mixovanou, tedy příznivější cenu.
HN: Bez vzniku energetické unie tedy nedává smysl ani dostavba Dukovan, o které se teď debatuje?
Je to zdroj, který je objektivně drahý, a nevím, jak bychom byli schopni skousnout ekonomickou zátěž, která je s ním spojená. Je zjevné, že více energie z jádra znamená dramatické navýšení cen elektrické energie pro všechny uživatele. Což může zasáhnout životní úroveň lidí a konkurenceschopnost firem. Jistě, řeknete, že stát může cenu garantovat, tedy dotovat. To by ale šlo z daní, což jsou prostředky, které potřebujeme někde jinde. Oba scénáře − jak zdražení elektřiny, tak zvýšení daní − jsou špatné. Rozhodnutí o stavbě jaderných bloků bychom proto měli dělat jen v širším kontextu, a to právě v kontextu energetické unie.
HN: Jak by taková unie vypadala konkrétně?
Každý stát může a má produkovat energii primárně z těch zdrojů, pro které má nejlepší podmínky i politickou náladu. Rakousko z vodních zdrojů, přímořské státy z větrných elektráren, jižní státy ze sluneční energie a tak dále. Česko by se mohlo soustředit na jádro coby zálohový systémový zdroj. V celkovém mixu by energetická unie dokázala garantovat rozumné ceny pro všechny spotřebitele. Energetická koncepce Česka by měla obsahovat i úkol pracovat na jejím vzniku.
HN: Měla by u dostavby Dukovan rozhodovat jen cena, nebo i geopolitika? Tedy je rozumné nechat stavět Číňany či Rosatom?
Obchod s Čínou i Ruskem je v našem zájmu. Pokud ale čínské zákony ukládají tamním firmám spolupracovat se státem a bezpečnostními složkami v podstatě na čemkoli, tak si Čína musí uvědomit, že bude objektem oprávněných podezření. Platí to pro Huawei, platí to i v energetice. My laici nebudeme nikdy vědět, jestli jsou podezření oprávněná, nebo ne, ale nikdy bych nikomu nedoporučil dělat tak strategické záležitosti, jako je stavba jaderného zdroje, s firmou pod kuratelou takových paragrafů a tlaků.
HN: A ruský Rosatom?
Platí, že pokud má země civilizované zákony, nezávislé soudy, funguje v ní oddělení státu od byznysu, nemám s tím problém. Pokud to tam ale tak nefunguje, což dnes asi případ Ruska je, tak to problém je. Musíme si ale být samozřejmě vědomi toho, že každá legrace něco stojí. Důraz na bezpečnost a geopolitické souvislosti nám může investice zdražit.
HN: Vraťme se k celkovému ekonomickému vývoji a rizikům pro Česko. Německo je dnes na hraně recese. Může se to nakonec u nás neprojevit?
Můžeme se jejich recesi vyhnout. Z posledních dvaceti let známe epizody, že se Německo dostalo do stagnace či recese, aniž by se to dotklo Česka. Ukázalo se, že německá exportní mašina, přes kterou vyvážíme do celého světa, i při německé recesi fungovala dobře. Záleží na tom, jaký typ recese v Německu je. Nyní se zdá, že to byly jen jednorázové faktory a Německo by se mohlo vrátit k oživení. V každém případě ale souhlasím s tím, že na Německu jsme ekonomicky závislí. Důležitější než tamní momentální ochlazení je ovšem něco jiného. Něco, co ještě není zcela vidět na číslech.
HN: Co?
Jsou patrné hluboké trendy, související s nástupem elektromobility a změn tažených technologiemi včetně robotizace a umělé inteligence. Nejen Němcům v poslední době dochází, že spoustu výrob, které umístili v minulosti do střední a východní Evropy kvůli levnější pracovní síle, se jim bude postupně vyplácet vracet domů. Roboti jsou čím dál vyspělejší a čím dál levnější, pracovní síla v Česku je naopak čím dál dražší. Dobře je to vidět na elektroautech. Němci a další producenti kalkulují s tím, že vývoj a výrobu elektroaut a do budoucna autonomní mobility si mohou držet prioritně doma. Tenhle trend nás může ohrozit.
HN: Co s tím dělat?
Měli bychom tomuhle trendu strategicky a vizionářsky vyjít vstříc. Tedy stát se zemí, která bude zajímavá pro technologicky orientované producenty, protože tady bude k dispozici kvalifikovaná pracovní síla, kvalitní výzkum a dopravní i technologická infrastruktura. A také přátelská legislativa, třeba pro sdílenou ekonomiku, provoz a testování samořídících aut. To všechno proto, aby vývoj a výroba pro elektro- a smart mobilitu a další perspektivní obory mohly probíhat tady a nevracely se do mateřských zemí.
HN: Kolik času na to máme?
Několik málo let. Když trend nepodchytíme, doběhne tady tradičnější výroba a potom se nám bude těžko hledat nový ekonomický model. Pokud na to nebudeme reagovat, můžeme tady mít do deseti let stagnaci, poklesy výroby i zaměstnanosti. Lokální čistě českou krizi, za kterou si budeme moci sami.
HN: Dělá se dost pro to, abychom se tomu vyhnuli?
Jako liberální ekonom bych měl říci, že se s tím musí vypořádat byznys. Tentokrát ale říkám, že jednou za sto let přichází situace, kdy i vláda musí udělat pár zásadních věcí. Pár správných věcí je třeba v memorandu mezi předchozí vládou a autoprůmyslem, dnes už je to ale málo, potřeba mezitím zásadně narostla.
HN: Vláda přece už představila příslušnou modernizační strategii.
To ano a dobře se čte. Jenže desítek schválených strategií z minulosti jsou plné vládní šuplíky. Byly přijaty, ale nestalo se nic. Problémem bylo, že dobrá strategie rovná se změna − a změna bolí. Jak ve firmě, tak v rámci státu. I tady se nebavíme o ničem menším než o přesměrování obrovských prostředků, vysokých desítek až stovek miliard ročně z dnešních účelů na jiné. A to nikdy není bezkonfliktní. Pravděpodobnost protitlaků potenciálně ublížených zájmových skupin a resortů je stoprocentní. Nedůvěru vzbuzuje právě to, že ve střednědobých rozpočtových výhledech nevidíme výdajovou podporu jinak správných strategických záměrů. Za tím musí stát mimořádně pevná politická vůle a odhodlání. Optimistou budu, až uvidím, že vize jsou podepřeny směrováním zdrojů a že se transformační střednědobý výhled promítá do každoročních rozpočtů.
HN: Máme vůbec na to přesměrovat takové obrovské peníze, aby zůstal zachován sociální stát?
Do naprosto přijatelné míry ano. Zvyšovat daně by byla chyba, protože tím bychom ubírali firmám možnosti, aby se na transformaci a modernizaci podílely. Máme ale zdroj v privatizacích, které se přibližně před patnácti lety zastavily. Nejde jen o drobnou ironickou otázku, proč stát vaří pivo, ale třeba o velká odvětví a firmy typu dráhy a pošta. Jsou země, které si našly jiný model než toto držet ve státních rukou.
Vidíme i chronické a rostoucí obrovské plýtvání na přezaměstnanost ve státní byrokracii. Dnes se mluví o uvolnění deseti procent lidí, což je správný krok, ale nedostačující. Kdybychom v digitalizaci státní správy byli na úrovni Skandinávie nebo Estonska, mohli bychom si dovolit propustit 60 procent úředníků. Nárůst lidí v byrokracii za posledních patnáct let činil desítky tisíc lidí − jsou to přitom šikovní kvalifikovaní lidé, kteří by se mohli uplatnit v produktivní ekonomice a školství, kde zoufale chybí. Peníze, které by se na tom ušetřily, by zhruba stačily na to, aby učitelé na všech stupních byli nejlépe placenými vysokoškolskými absolventy v Česku − tak jak to kdysi udělal Singapur či některé skandinávské země. A možná i na přilákání špičkových profesorů ze zahraničí, jako to dělá řada zemí, nejextrémněji mimochodem Čína.
HN: Pokud jde o školství, jdeme opačným směrem. Objevují se názory, že moc dětí studuje střední školy, že by měly jít radši na učňovské obory.
To je špatně. Nemůžeme mladou generaci připravovat na minulost, ale na 21. století. To znamená mimo jiné mít správný mix technického a humanitního vzdělání. Ukazuje se, že ve 21. století není problémem jen nedostatek technických dovedností. Je jím v prvé řadě nedostatek lidí, kteří jsou jazykově vybaveni, umí spolupracovat s technologiemi, zvládají obchod, marketing, orientaci v informacích a jejich zdrojích, mají kritické myšlení a kreativitu, ovládají spolupráci a řízení lidí. Takzvané měkké dovednosti začínají s rozvojem technologií nabývat na větší váze. Existují učňovské obory, kde se pracuje s moderními technologiemi a mají obrovskou perspektivu, poptávka po nich bude narůstat. Připravovat děti na profese, které budou zanikat kvůli robotizaci, umělé inteligenci, 3D technologiím, by byla obrovská chyba.
HN: Jak pomoci firmám, které nemají zaměstnance?
Tady musíme použít naprosto jiné cesty včetně nabídky volných míst lidem z chudších východoevropských zemí či podpory firemního vzdělávání a tréninku. Samotné školství se nesmí dívat na horizont několika málo let. Musí se dívat dvacet třicet let dopředu.
