Podle Timesu londýnský obchod s uměním Unit, zaměřený na digitální technologie, právě dokončil přehlídku italských mistrovských děl reprodukovaných jako NFT, a to ve spolupráci s italskou společností Cinello, která si v roce 2021 nechala patentovat metodu NFT zahrnující reprodukce ve vysokém rozlišení, jež jsou zobrazovány na podsvícených obrazovkách zasazených do dobově odpovídajících rámů.
Přehlídka nazvaná "Externalizace dějin umění" je nejnovější snahou muzeí, která v důsledku pandemie utrpěla velké finanční ztráty, získat peníze a zároveň vydělat na šílenství kolem NFT. Mezi zapojenými institucemi jsou například italské galerie, v nichž jsou originály těchto děl.
Pro ujasnění, ne všechna muzea, která naskočila na trend NFT, jsou na mizině. Patří mezi ně totiž i Britské muzeum, které uzavřelo exkluzivní pětiletou smlouvu s platformou LaCollection, postavenou na blockchainu Ethereum, což bude pro instituci proslulou vlastnictvím nespočtu ukradených děl znamenat jen další zbohatnutí.
Nízká nebo až příliš vysoká cena?
Konečné částky z prodeje NFT, které tato muzea a galerie získaly, a které uvádí deník Times, se na poměry uměleckého světa zdají být na první pohled nízké. Výtěžky z prodeje se pohybují v rozmezí od 444 000 dolarů za NFT repliky ze Státního muzea Ermitáž v Rusku, až po částku 1850 eur, za kterou se na Valentýna prodalo 10 000 digitálních reprodukcí obrazu Gustava Klimta "Polibek". Ale když si uvědomíme, že se nejedná o originální umělecká díla (nezapomeňte, že jde pouze o repliky ve vysokém rozlišení), ke kterým náleží pochybný vlastnický status, jsou najednou tyto částky neuvěřitelně vysoké.
Není pochyb o tom, že za dobré reprodukce se vyplatí zaplatit. Ale v případě, kdy společně s tím platíme i vysokou cenu v rámci životního prostředí, se nabízí otázka, zda to vůbec stojí za to.