Pokud jste nečetli předešlý díl našeho seriálu, doporučujeme, abyste se nejdříve vrhli na něj.
Teorie 1: Vědci mohou rozluštit kód lásky, pokud se budou dostatečně snažit.
„Slyšel jsem lidi říkat: Přitažlivost je jako zemětřesení. Prostě nemůžete dopředu předpovědět, kdy k ní dojde. Je ze své podstaty nepředvídatelná," vysvětluje Conroy-Beam. „Pak jsou tu lidé – a k tomuto táboru se přikláním i já –, kteří si myslí, že lidé nejspíš zhruba vědí, co chtějí."
Conroy-Beam stále věří, že preference lidí mohou pomoci předpovědět, s kým si budou rozumět. Podle něj naše preference se sice nemusí dokonale shodovat s tím, s kým se rozhodneme chodit v praxi, ale jsou stále součástí mentálního softwaru, který nás vede k tomu, kdo se k nám hodí. Předpokládá, že když se vědci budou zabývat těmito preferencemi blíže, objeví, jak fungují.
Conroy-Beam říká, že když se v rámci randění rozhodujeme, většina z nás nevyplňuje myšlenkovou bodovací tabulku. Není to tak, že bychom si říkali: no, tenhle člověk má šest bodů za atraktivitu a sedm za humor, což v součtu znamená kladné skóre a druhé rande. Podle něj je to složitější a zahrnuje to dělání kompromisů. Například můžete chtít být s člověkem, který je hodně chytrý, ale nechtěli byste s ním být, kdyby byl zároveň taky hodně arogantní.
Wood se s touto dynamikou setkává často. Její klienti mohou říct: „Chci někoho, kdo je vzdělaný, sportovně založený, atraktivní, má opravdu dobré rodinné hodnoty," vysvětluje Woodová. „Řekněme, že je to případ ženy. Najdu jí muže se všemi těmito vlastnostmi. Postavím ji před toho muže. Řekněme, že ten muž měří kolem 170 cm – a najednou se jí všechny ty ostatní vlastnosti, které chtěla, zdají být kvůli tomu méně důležité."
Když v praxi děláte kompromisy, skončíte s někým, kdo nevypadá jako vaše vysněné rande, ale vaše preference vás k němu stejně dovedly. Celý systém se ještě více zkomplikuje, když uvážíte, že všichni ostatní také zpracovávají svůj seznam kompromisů. Conroy-Beam pro to používá termín "párovací trh", jako by chtěl naznačit, že všichni jsme kupující a prodávající a každé rande je smlouvání. Partnera si nemůžete jen tak vybrat; musí si vybrat také on vás.
Tuto hypotézu je těžké otestovat v reálném světě, a tak se ji Conroy-Beam zatím snaží modelovat ve svém počítači. Jeho práce je téměř jako myšlenkový experiment z oblasti science fiction, který ožil: Řekněme, že vezmete skutečné šťastné páry, vymažete jejich vzpomínky na to, že se kdy setkaly a vrátíte je zpět do světa. Když se znovu setkají, padnou si do oka? Objeví se znovu láska? Pokud záleží na preferencích a řídí se jimi naše rozhodování, pak je velká šance, že se zamilované hrdličky s amnézií opět najdou. (Pokud vám to připomíná epizodu z Black Mirror, nemýlíte se.)
Conroy-Beam nemůže vymazat mysl účastníků své studie, ale může vytvořit jejich verze s vymazanou myslí v počítači. Nejprve položí párům z reálného světa spoustu otázek, a to jednotlivě – co chtějí od partnera a jaký je jejich stávající partner. „Jakmile máme tyto informace kvantifikované, můžeme v našich počítačích vytvořit avatary, což jsou malé simulované reprezentace vás samotných, kteří chtějí všechny stejné věci jako vy a mají také všechny vaše vlastnosti."
Tyto avatary pak umístí do počítačového programu s dalšími páry, kterým byla také vymazána paměť. A pak je donutí flirtovat. „Můžeme zjistit, jaké druhy rozhodnutí skutečně pomáhají vrátit lidi k jejich skutečným partnerům," říká. Vychází z toho, že pokud se mu podaří vytvořit model, který znovu vytvoří něco, co existuje ve skutečném světě, bude pravděpodobně na stopě něčemu významnému.
Při nejlepší snaze jeho modely dávají dohromady asi 45 % párů. Říká, že páry, které se dají dohromady v počítači, patří v reálném světě mezi ty šťastnější. To mu dává určitou naději, že jeho modely mohou vést k lepšímu předvídání toho, kdo se s kým dá dohromady.
Jedna věc je znovu vytvořit pár, který již existuje v počítačové simulaci, ale mnohem těžší je pak předpovídat páry, které ještě neexistují. To je další krok. „Doufáme, že náš algoritmus využijeme k tomu, abychom vzali nezadané lidi, prohnali je našimi simulacemi a dali jim doporučení," říká. „Uvidíme, jak dobře to půjde."
Foto: Shuttestock
Teorie 2: Láska je vlastně chaos
Paul Eastwick, psycholog z Kalifornské univerzity v Davisu, má zcela jiný názor. Nemyslí si, že bude někdy možné přesně předvídat páry ještě před jejich vznikem. „Je velmi, velmi těžké studovat vztahy předtím, než se dva lidé oficiálně nazvou párem," říká. Je to příliš chaotický systém.
Má podezření, že velká část průběhu raného vztahu je dílem náhody. V chaotickém systému mohou malé změny výchozích podmínek vést k velmi odlišným cestám v budoucnosti.
„Když se díváte na šťastný pár, je to jako dívat se na šachovnici ve hře, která má za sebou 16 tahů,“ tvrdí Eastwick. „Možná by nějaký mistr dokázal předpovědět postavení figur od prvního tahu, ale většina lidí to nedokáže," říká. Často existuje mnoho cest, kterými se hra může dostat do stejné pozice. „Stojí za to mít určitou pokoru k roli štěstí a náhody, která tuto dvojici dostala až sem," říká.
Začátek vztahu je procesem, kdy říkáte ano při řadě rozhodnutí: Chceš jít na rande? Chceš to dělat znovu? Bowling nebo kino? A pokud vaše první rande ztroskotá na tom, že kvůli špatnému spánku jste nevrlí a nereagujete na vtipy svého partnera, možná už se nebudete obtěžovat jít na další.
Podle Eastwicka odpověď na Conroy-Beamův myšlenkový experiment (Našly by se páry s vymazanou myslí znovu?) zní: NE.
„Vezměte šťastný pár, vymažte jim mysl a budete mít velkou pravděpodobnost, že dostanete úplně jiný výsledek," říká. „Na skutečnosti těchto dvou lidí, odděleně od sebe, není nic, co by velmi dobře předpovídalo, kde skončí. Záleželo na rozhodnutích, která na své cestě učinili, a na dalších náhodných okolnostech."
Pro Eastwicka je zajímavější výzkumnou otázkou než to, co pár k sobě přivede, spíše to, co je spolu udrží. „Kompatibilita vychází z řady na sebe nabalených rozhodnutí, která nelze snadno odstranit," říká.
Eastwick věří, že láska mezi dvěma lidmi se neobjevuje, ale roste. Má dojem, že to souvisí s vytvořením "kolejí" neboli vzorců chování, které vztah posilují. Kolejemi může být podpora kariérních ambicí toho druhého nebo společná večeře s cílem trávit společně čas po práci, případně něco jiného – a to, co funguje v jednom vztahu, nemusí fungovat v jiném.
Nepředstírá, že zná tajemství kompatibility. „Opravdu nejsme schopni téměř nic z toho vysvětlit," říká Eastwick. „Je to něco jako ekvivalent temné hmoty ve výzkumu vztahů… Odkud se kompatibilita bere? Pokud to není o vás a o nich, musí to pocházet z něčeho, co se vytvoří v průběhu."
Dnes měli slovo vědci. Ve třetím závěrečném díle si povíme, co na to říkají lidé z praxe – profesionální seznamovací kanceláře a vztahoví koučové.
