Tennesha Woodová je profesionální seznamovací koučka a také majitelka agentury The Broomlist, která funguje jako seznamka pro Afroameričany. Její klienti a klientky jí často přesně řeknou, koho hledají. Přiznává ale, že nedokáže dokonale předpovědět, jestli si pár padne do oka. „Lidé mi dávají opravdu konkrétní popisy," potvrzuje. „Třeba řeknou: Chci dvoumetrového černocha s pěknými zuby a pleší“. Ona jim domluví schůzku s někým, kdo odpovídá popisu. „A oni na to: Jo, jen se mi nelíbil ten dvoumetrový černoch," říká se smíchem.
Zprostředkování seznámení zahrnuje mnoho dovedností, které můžete najít i u terapeuta – trefné otázky, aktivní naslouchání, vytrvalé koučování – ale není to dokonalá věda. „Zaručuji, že jim představím někoho, kdo odpovídá tomu, co hledají," říká Woodová. „Jediná věc, kterou nemohu předvídat a zařídit, je ta počáteční chemie."
Tohle je jedna z největších záhad života a věnuje se jí vědecká subdisciplína: psychologie vztahů. Brian Resnick, editor v oblasti vědy, proto začal svou reportáž do epizody Unexplainable, vědeckého podcastu Voxu o nezodpovězených otázkách, tím, že se jednoduše zeptal vztahových odborníků na otázku: Co nechápete na lásce?
Reportáž si můžete poslechnout zde.
Ukázalo se, že řeší stejnou otázku jako dohazovači, autoři románů, básníci a mnozí další. „Tou velkou záhadou je: Víte opravdu to, koho chcete?" říká Dan Conroy-Beam, psycholog z Kalifornské univerzity v Santa Barbaře, který se zabývá formováním vztahů.
Otázka se zdá být jednoduchá, ale není triviální. Hledání pevných vztahů stojí spoustu času, energie a trápení. „V mnoha ohledech je to, koho si vyberete za partnera, nejdůležitější rozhodnutí, které kdy uděláte," říká Conroy-Beam. „Ovlivní to vaše štěstí, zdraví a celkovou pohodu."
„Vědci nemají všechny odpovědi a často se neshodnou na tom, které odpovědi jsou vůbec možné. Zjistil jsem však, že jejich hypotézy – spolu s některými radami seznamovacích kanceláří a vztahových koučů – nám mohou pomoci zamyslet se nad tím, jak láska vzniká a jak si ji udržet, když už ji najdeme,“ říká Brian Resnick.
Naše preference nemohou vždy předvídat přitažlivost
Conroy-Beam vysvětluje, že ve 20. století vědci v jeho oboru tak trochu věřili tomu, co lidé uváděli – například jak vysoký, zábavný nebo atraktivní by měl být jejich partner. Tento předpoklad byl však založen na nedostatečných důkazech. Dotazníky mohou požádat účastníky, aby ohodnotili hypotetické schůzky, ale to stejně neřekne nic o tom, jak bude rande probíhat.
„Po roce 2000 se vědci v oboru skutečně začali zajímat, jak užitečné jsou tyto údaje v reálném světě," říká Conroy-Beam. „Výzkumníci se zaměřili na něco, co bylo v té době docela populární, a to na speed dating (rychlé rande)."
Speed dating koncem 90. let vymyslel losangeleský rabín. Bylo to něco jako Tinder ve fyzickém prostoru – způsob, jak se nezadaní mohli setkat s mnoha dalšími nezadanými a udělat si o nich rychlý úsudek. Psychologové si tohoto trendu všimli a zaměřili se na něj. „Rychlé rande je pro psychology opravdu dobrý vynález", říká Conroy-Beam, protože je to experiment, který generuje spoustu dat.
Psychologové začali publikovat studie. Před schůzkami se účastníků speed datingu ptali, co chtějí od partnera a po konci setkání tyto poznámky porovnali s tím, s kým se skutečně účastníci rozhodli jít na další rande. Psychologové tak mohli klást i otázku, zda v tom vidí nějaký vzorec.
„K překvapení mnoha lidí se ukázalo, že odpověď byla většinou záporná," říká Conroy-Beam.
„Lidé, kteří chodí na rande, mají tendenci vycházet z toho, co se líbí jim,“ říká Paul Eastwick, psycholog z Kalifornské univerzity v Davisu, který se také zabývá vztahy. „Můžeme si myslet, že si budeme rozumět s lidmi, kteří se zajímají o anime nebo s lidmi, které opravdu zajímá vegetariánská kuchyně," vysvětluje Eastwick. "Problém je v tom, že ve skutečnosti nemůžeme najít žádný důkaz toho, že by na těchto faktorech záleželo, pokud jde o sbližování lidí."
Tyto studie o speed datingu mají svá omezení. I když se odehrávaly v "reálném světě", mimo laboratoř, rychlé rande je jen jedním z mnoha způsobů, jak se lidé seznamují. Tyto studie a většina výzkumů, o nichž se v tomto článku hovoří, jsou také založeny na západních a amerických předpokladech o seznamování. Velmi zjednodušeně řečeno, seznamování v USA je spíše individualistické (ve srovnání s kulturami, kde například rodina může hrát při seznamování širší roli).
„Ve výzkumu také převažují cisgender, heterosexuální lidé," dodává Conroy-Beam. „A existuje jen velmi málo výzkumů o LGBTQ lidech nebo vztazích, a to je také něco, co by se mělo změnit."
Odhlédneme-li od těchto výhrad, výsledky těchto studií přiměly vědce přehodnotit své předpoklady o tom, jak se formují vztahy a rozdělily výzkumníky zhruba na dva tábory.
Stručně řečeno, jedna skupina tvrdí, že kompatibilita je předvídatelná nebo se řídí určitými zákonitostmi. Z toho vyplývá, že láska je něco, co můžeme najít. Druhá skupina tvrdí, že láska se vyvíjí nepředvídatelně, dokonce chaoticky – což také naznačuje, že může vzniknout mezi lidmi, kteří neočekávají, že budou kompatibilní.
V dalším díle se podíváme na několik vědeckých teorií, které zkoumají, zda jsou naše vztahy předvídatelné a zda se řídí nějakými zákonitostmi.
