V listopadu 2019 byla do provozu uvedena osmnáctá a zároveň poslední turbína brazilské vodní elektrárny Belo Monte, čímž skončila téměř 50 let trvající odysea její výstavby. Rozsáhlý komplex dokonce změnil tok řeky Xingu, jednoho z přítoků jihoamerické Amazonky. Hlavní nádrž Belo Monte zabírá území o rozloze 673 km2 - zatopení takového území připravilo o domov více než 20 000 lidí.
Výstavba vodních elektráren má obrovské dopady na krajinu – zaplavování rozsáhlých území, změna toku řek a teploty vody v nich, složení vody atd. Rozlohou se přehradě Belo Monte vyrovná jen několik málo dalších, nové stále rostou po celém světě – odhad z roku 2014 činí celkem 3 700 vodních elektráren ve výstavbě. Aktuálně aktivní vodní elektrárny vyprodukovaly v roce 2020 stejný objem energie jako větrné a jaderné elektrárny dohromady! Hon za obnovitelnou energií z řek je ale environmentálním hlavolamem: převažují přínosy z takto získané energie ekologická rizika provozu vodních elektráren?
Část vědců se shoduje na tom, že “to jde dělat lépe”. Namísto výstavby nových přehrad (a elektráren na nich) navrhují efektivněji využívat přehrady stávající. Většina z nich totiž energii vůbec neprodukuje, jsou zásobárnou (pitné) vody nebo se využívají k záchytu vody při povodních a podobně. Instalace turbín do stávajících nádrží má z hlediska získání zdrojů obnovitelné energie obrovský potenciál.
Vyprodukovaná elektřina by mohla zásobovat okolní domy a/nebo být dodávána do širší distribuční sítě. Ryan McManamay, ekolog z Baylor University v americkém Texasu a spoluautor výzkumu potenciálu “neelektrifikovaných” vodních nádrží, si položil otázku: “O kolik efektivnější by byla úprava stávajících vodních nádrží, v porovnání s budováním nových?”. Odhaduje, že přeměna stávajících vodních nádrží na vodní elektrárny a modernizace existujících vodních elektráren by zvýšila jejich maximální výkon o 78 GW – to je potenciální výkon elektráren na semi přehradách Belo Monte, nebo, chcete-li více než dvojnásobná spotřeba elektřiny v celé Velké Británii.
Tam, kde se projektují a budují nové elektrárny, může být změna ještě výraznější. Dovybavení a modernizace vodních nádrží podél jihoamerické Amazonky by mohlo přinést další 1,6 GW elektřiny, což je stejný objem, jaký by vyprodukovalo 17 (!) nových menších vodních elektráren. Stejný projekt podél řeky Mekong v jihovýchodní Asii by přinesl takové množství elektřiny, že budování všech aktuálně plánovaných nových vodních elektráren v oblasti by bylo zcela zbytečné.
Některé státy si to již uvědomily a tento potenciál začaly ve svůj prospěch využívat. Od roku 2000 byly ve Spojených státech instalovány turbíny na celkem 36 vodních nádržích, s celkovou kapacitou přes 500 MW elektřiny. Úprava a modernizace vodních nádrží je pro Spojené státy, stejně jako pro státy západní Evropy, ve kterých boom budování vodních nádrží skončil v polovině dvacátého století, jedinou možností, jak do národních systémů napumpovat trochu hydroenergie. V každém případě ale nemusí být jednoduché určit, kolik elektřiny dovybavení vodních nádrží turbínami přinese. Ne každá nádrž je také pro instalaci turbín vhodná – například retenční nádrže, jejichž voda je využívána pro závlahu okolní zemědělské půdy, nemají během letní sezony dostatek vody, která by mohla turbíny roztáčet.
V zemích jako je například Brazílie jsou velké vodní nádrže stále aktuální téma. Rostoucí životní úroveň totiž přirozeně provází vyšší spotřeba energie. Aktuální brazilský energetický plán s touto skutečností zjevně počítá: do roku 2029 tam má být postaveno devět nových velkých vodních nádrží. Vzhledem k předpokládané energetické potřebě země dává jejich výstavba smysl, ovšem pochopitelně za předpokladu minimalizace negativních dopadů na životní prostředí.
Učebnicovým příkladem je v tomto případě již výše zmiňovaná elektrárna Belo Monte. Její výstavba odklonila 80 procent téměř 100 km dlouhého úseku toku řeky Xingu, který byl shodou okolností také jediným známým místem výskytu krunýřovce zebra, velmi oblíbené akvarijní ryby. Jakékoliv změny přirozeného stanoviště druhů jej totiž mohou ohrozit, v krajním případě může hrozit jeho vyhynutí.
Přehrada na řece Elwha rozdělila její povodí na dvě samostatné části – a tím redukovala území přirozeného výskytu lososa o neuvěřitelných 90%. Některé živočišné druhy z této oblasti vymizely zcela, u jiných jejich počet klesl na zlomek počtu původního. V roce 2014 však byla dokončena demolice přehrady a od té doby se množství lososa v řece Elwha opět zvyšuje.
