"Učitel naživo usiluje o modernizaci českého vzdělávání," říká Libor Pospíšil
Leadership
Zdroj: Czechárna Petra Beneše

"Učitel naživo usiluje o modernizaci českého vzdělávání," říká Libor Pospíšil

V dnešním dílu CZECHárny jsme si o současném českém školství povídali s Liborem Pospíšilem z neziskové organizace Učitel naživo, která usiluje o modernizaci českého vzdělávání. Co považuje za stěžejní součást vzdělávacího systému a věří, že v budoucnu se budou žáci doma učit a úkoly dělat ve škole?

27.10.22

Pokud si chcete přidat Czechárnu Petra Beneše na Spotify, můžete tak učinit ZDE

Čemu se Učitel naživo věnuje a co je jejím hlavním posláním?

Do Učitele naživo mě přivedla víra v to, že vzdělávání je to místo, kde se píše budoucnost celé společnosti. Původně jsem tam pomáhal se startem komunikace a výzkumem potenciálních zájemců o ten program. Postupně jsem ale Učiteli naživo věnoval čím dál víc času a také jsem zjistil, že je to jediný klient, který mě naplňuje. A ve chvíli, kdy jsme se chtěli přestat věnovat výhradně učitelům, ale i dalším významným aktérům vzdělávání, tedy ředitelům škol, jsem kývnul na nabídku tu myšlenku zrealizovat. A tak před čtyřmi lety vznikl Ředitel naživo.

Myslím, že pokud u nás existuje téma, které by se mělo urgentně řešit, tak (pomiňme teď ceny energií) je to právě vzdělávání. Jak vnímáš ty stav dnešního českého školství? Kam by se vzdělávání mělo posunout?

Jsem velmi dalek toho, abych byl schopen poskytnout stručnou analýzu současného stavu školství. Zdrojů a popisů toho, co jsou v českém školství ona kolečka, která by potřebovala rozhýbat, je ale hodně. Já k tomu řeknu tolik, že změny ve vzdělávání, aby stály za to, trvají strašně dlouho. Všechny úspěšně realizované systémy byly dlouhodobé. Co já považuju za zásadní, je fakt, že se stále bavíme o tom, které technické parametry vzdělávání posunout a jak: jak inovovat RVP, jak zlepšit prostředí ve školách nebo aktuálně jestli chodit do školy na osm nebo devět hodin ráno, a jakoby nevnímáme fakt, že to nejdůležitější, co ve školách máme, jsou lidé, kteří tu školu nakonec dělají. Působí tam dvě zásadní skupiny lidí, se kterými když budeme pracovat, tak úplně zásadně ovlivní to, jak ta škola vypadá. Za mě je tedy zcela zásadní se ve školství významně, kvantově posunout k práci s lidmi.

Žádné z mých tří již odrostlých dětí nechodilo do školy nadšené, ve vzdělávání našly nějaké zalíbení až s přechodem na univerzitní typ vzdělávání. A to mi přijde jako hodně ztraceného potenciálu. Vaší ambicí je tedy kvantově posunout práci lidí, působících ve školství, a trochu otevřít ten poměrně uzavřený ekosystém učitelských sborů. Jak na to? A jak se vám to daří?

Ten posun tkví v tom, co učitelé a ředitelé zažijí před tím, než na svých pozicích začnou působit. Pokud tedy chceme, aby učitel podporoval děti a žáky v tom, aby našli zalíbení v předmětech, aby měli důvěru objevovat, chybovat, najít si to, co je baví a do toho se ponořit, tak to musí nejprve sami zažít. Nejpozději během studia učitelství. Tam někde by měl učitel zažít situaci, že ho jeho třídní učitel, onen učitel učitelů, nějak ponoukne v tom, aby zažil to bezpečné prostředí, aby nastavil kulturu důvěry a tak dále. Pak to bude schopen přenášet do své vlastní třídy.

V Učiteli naživo se snažíme modelovat to, jak by třídní kolektiv mohl fungovat. Naši studenti mají své velmi zkušené lektory učitelství, kteří s nimi tím programem procházejí. Není to ale jen tak, že by přišli na přednášku, kde jim něco vykládá někdo, kdo třeba už ani nějakou dobu neučí. Klíč k tomu, jak změnit to, jak učitel funguje, tkví podle mě právě v sebezkušenostním a zkušenostním učení. Pokud zažije to, že to jde, může to pak zkoušet sám aplikovat.

Pro některé z účastníků vašich programů působím jako kouč. Co mě asi nejvíc fascinovalo, když jsem měl možnost potkat celý učitelský sbor v té škole, byla určitá bublinifikace prostředí. Vnímal jsem, že učitelský sbor je uzavřený v mikrosvětě té školy. Dovedeš si představit, že by mohlo fungovat něco takového, že jako učitel budu vždy čtyři roky učit a každý pátý rok strávím úplně něčím jiným? Prostě v jiné práci, třeba v byznysu, možná v jiném typu státní správy, jenom abych viděl, jak svět mimo to školství vypadá? Myslíš, že by to mohla být cesta, která by pomohla?

Dovedu si to představit, ale nedokážu moc posoudit, jak náročné by bylo, aby se to stalo běžnou praxí. Benefit v tom vidím, ale přiznám se, že už moc nevím, jak víc podpořit, aby to bylo běžnější. Náš program mimo jiné poskytuje cestu, jak lidem z praxe, kteří za sebou mají pracovní zkušenost mimo školství, umožnit do školství vstoupit prostřednictvím doplnění pedagogického vzdělání. Děje se docela často, že lidé po třeba deseti letech v práci na Učitele naživo narazí, zjistí, že má dobré reference, tak seberou odvahu, zapojí se a do školství nastupují.

Já se dnes věnuji přednášení ve firmách i na středních školách. Co bych ale musel absolvovat, abych mohl začít učit výhradně? A jaké možnosti by do budoucna měl mít člověk třeba s takovou praxí, jako mám já, ve věku 50+, aby mohl jít učit a své zkušenosti předávat? Aby ho zároveň ho neodrazovalo to, že musí x let dohánět kvalifikaci učitele?

Měl by mít několik jasně definovaných možností. Neměli bychom se ale soustředit na ´minimální požadavky´ na takového člověka, protože to je hra o velké výsledky, velký potenciál. Spíše bychom se měli soustředit na to, aby ten člověk dostal maximum podpory k tomu, aby se stal co nejlepším – řekněme znalcem dětí, a potom prostě šel učit. A zejména tehdy, kdy takový člověk prochází profesní tranzicí, by se to mělo stát zase v nějakém bezpečném prostředí, s dostatečnou podporou a nějakou nabíhající praxí. Stále by měl své původní zaměstnání, ale postupně by na den nebo dva v týdnu začal chodit na provázenou praxi. To znamená, že ve škole by ho provázel zkušený učitel, který by s ním nejprve učil v tandem, společně by reflektovali odučené hodiny. A postupně by třeba během půl roku zjišťoval, jestli v tom nabírá sebevědomí, anebo také třeba to, že to pro něj není. Což je podle mě také dobrý výsledek. Pokud bychom těmi programy byli schopni zjistit, že se na to lidé necítí nebo to není jejich srdcová záležitost, bylo by to jedině dobře.

Oba máme zkušenost z korporátního světa, kde jsme byli zvyklí se vzájemně pravidelně hodnotit, dávat si zpětnou vazbu, motivovat lidi a pracovat sami se sebou. V korporátním světě nám přijde úplně normální, že se zamyslím a řeknu si, co bych se třeba během následujícího roku chtěl naučit, v čem bych se chtěl zlepšit. Moje osobní zkušenost je, že když jsem něco podobného zkoušel dělat s učitelským týmem, koukali na mě, jako bych spadl z Marsu. Jak tuto propast překlenout, jak u učitelů způsobit ten Aha moment, aby vnímali, že je to celoživotní práce? Že je na každém z nás se neustále chtít posouvat dopředu?

Myslím si, že každý učitel nebo ředitel chce svou práci dělat opravdu hodně dobře. Mnohdy jim ale chybí pocit pozitivní zkušenosti nebo úspěchu v tom, co dělají. Aby se tedy překlenula propast, o které mluví, je třeba jim zprostředkovat pozitivní zkušenost, že se vyplatí plánovat. Ale tady někde tkví jeden z problémů, na který reagujeme právě Učitelem naživo a Ředitelem naživo – nejběžnějším vzděláváním učitelů a ředitelů škol jsou workshopy. Těch jsou tisíce, a ty úplně nejběžnější jsou jednodenní, na kterých ten učitel nebo ředitel uslyší: „Pojďme si něco naplánovat, za rok se potkáme a uvidíme, jak jsme na tom.” A tady člověk naráží úplně stejně jako v korporacích na každodenní rutinu, protože té každodenní operativy je ve škole opravdu hodně.

Proto si myslím, že se hodí investovat do dlouhodobých programů, a proto říkám, že změna trvá dlouho. My máme dvouletý kurz, na jehož začátku to je podobné. Reflektujeme každou hodinu, plánujeme na měsíc nebo na rok a tak dále. Každý měsíc mám takové to reflektivní kolečko, kdy se prezenčně sejdeme, něco naplánujeme a během toho měsíce vyzkoušíme. Když v prvním měsíci zjistíme, že jsme to ani nevyzkoušeli, protože nebylo kdy, tak si to naplánujeme znovu. Takhle to pomalu rozjíždíme a po těch dvou letech se člověk se dostaneme do nějakého plánovacího a reflektovacího rytmu a jsme schopni se v tom nějak posunout.

V programu Ředitel naživo máte unikátní přístup, kdy jeho účastníkem je jak ředitel, tak zástupce ředitele školy. Jsou tam v tandemu, což je super. Přesto si ale myslím, že poté, co si tou zkušeností projdou, prožijí ten Aha moment a řeknou si, že takhle přesně by to chtěli, tak když potom přijdou zpátky do své školy a stoupnou si před sborovnu, ve které sedí učitelský sbor bez té samé zkušenosti, dovedu si představit, že ten učitelský sbor jejich nadšení nepochopí a nebude sdílet. Jak tohle překonat?

Nabalováním. První reakce na naše účastníky, kteří přiběhnou z Ředitele naživo, bývají podobné. Ale zároveň se jeden nebo dva lidi ze sboru chytí. A v tu chvíli je podstatné jim opravdu velmi bezpečně nabídnout, že se můžou připojit k nějakému společnému přemýšlení. Společně začít na něčem dělat, vytvořit malou koncepční skupinku, která se schází a je neustále otevřená tomu, aby se kdokoliv další přidal. Je to opravdu dlouhodobá práce. Zjišťujeme, že pravidelná dávka entuziasmu bez nátlaku funguje. Že to je nakažlivé.

Na to, co popisuješ, jsme reagovali právě tou dvojicí ředitel-zástupce. Pokud jsou tam oba, tak učitelský sbor vidí, že ředitel netahá za to lano sám, že tomu věří oba. A oba o tom hezky mluví, nejen na poradách, ale I v kuloárech. Už to je velký signál pro to, aby se to nějak posunulo. My jsme zpětnou vazbu dostávali od učitelů, našich ředitelů. Těch jsme se ptali, jak ten program hodnotí, co pozorují, jestli škola začala fungovat jinak. Trochu jsme pak design toho programu upravili, aby na začátku cílil spíše na osobnost lídra nebo lídrů, a až o něco později, v běhu toho programu na to, jak pracovat s učitelským sborem tak, aby cítil podobné nadšení.

Jak se podle tebe v budoucnu učitelské povolání promění? Dám příklad z bankovnictví: role bankovního úředníka se proměnila na roli bankovního poradce, protože spoustu operací, které původně v bance dělal, si teď lidé zařizují sami pomocí technologií. Myslím si, že ve školství to může být podobné. Existuje spousta možností, jak látku nastudovat online. Co ale škola pořád ještě neučí, je jak být platným členem týmu, jak prosadit svůj názor, jak akceptovat názor někoho jiného, jak pracovat ve skupině, jak se prosadit nebo zároveň upozadit své ego. Práce učitele se z mého pohledu bude více transformovat do role kouče, mentora. Ale to se neučí, mám pocit, že mindset stále zůstává v původním nastavení Já jsem učitel, já odvykládám látku a vy si doma uděláte domácí úkol. Dovedeš si představit, že do budoucna to bude tak, že látku budeme konzumovat doma a domácí úkoly budeme dělat ve škole?

Dovedu si to představit. Přál bych si, ve škole učitelé fungovali zejména jako lidé. To znamená lidé, kteří jsou na té cestě dál než děti, a tím pádem jim mají co předávat. Mají víc znalostí a mají znát metody, jak je předávat. Ale zejména jako lidé, kteří se dál učí, kteří žijí nějaké hodnoty a jsou si vědomi toho, že jsou vzorem. Děti prostě ve školách stráví neskutečné množství času, a většinu z toho času ve škole něco pozorují. Mnohdy ne látku, ale lidi okolo. A já bych si přál, aby ve školách byli učitelé a takzvaní průvodci, kteří jsou si své role vědomi. Že reprezentují nějaké hodnoty, mají obrovský potenciál pozitivně ovlivnit život těch dětí. Myslím si, že tím to směrem by se budoucnost měla ubírat. K tomuto a k podpoře těch lidí v tom, že je tady nějaká hodnota, kterou oni mohou žákům zprostředkovat.

V CZECHárně většinou neděláme žádné promo, dnes bych ale chtěl udělat výjimku. Kdybys měl teď na konci říct, proč by se lidé ze škol měli přihlásit do programu Ředitel naživo nebo Učitel naživo: co je ten důvod, co jim to dá?

Jak už jsem zmínil: Dostanete krásný zážitek toho, jak to ve školách může vypadat. Jak nádherné učitelování a ředitelování může být. Potkáte inspirativní lidi, uvidíte světové školství, a navážete vztahy, ze kterých budete v té těžké, ale hodnotné práci čerpat dál.

Libore, moc děkuju, že sis našel čas přijít do dnešní CZECHárny. Přeju ti moc entuziasmu do toho, co s celým týmem děláte. Moc vám fandím a těším se na další spolupráci, ať už jako kouč nebo v jiné roli s účastníky vašich kurzů. Díky moc a měj se hezky.

Díky moc, také se těším.

 

Zdroj info: autorský rozhovor

Související


Karel Trpkoš o digitalizaci ve státní správě: Od kritiky k úspěchu

6Dhub.cz · CZECHárna Petra Beneše #54 - Karel Trpkoš