Pokud si chcete přidat Czechárnu Petra Beneše na Spotify, můžete tak učinit ZDE. 

Přečetl jsem si o tobě, že to, co tě nejvíc vystihuje, jsou lidé, technologie a byznys. Co je tvou současnou největší vášní? Co tě nejvíc naplňuje?

Myslíval jsem si, že jsou to technologie a byznys. Že prostě něco postavíš a pak to prodáš. Vystudoval jsem totiž AI a pracuju v tom už patnáct let, ať už jako vývojář nebo později jako startupista. Postupně jsem ale zjistil, že důvod, proč to všechno dělám, jsou lidé.

Kdy se to zlomilo?

Pravděpodobně když jsem dospěl, někdy mezi třicítkou a čtyřicítkou. Zlomilo se to v době, kdy jsem se rozhodl, že odjedu do Švédska studovat na vysoké škole Hyper Island digital transformation, leadership, change management, psychologii a tak dále, takovou směsici oborů. Tam mi došlo, že to jsou lidé, proč zakládám firmy, proč dělám projekty a proč vůbec jdu dělat sales. To čím se dnes nejvíc zabývám, je tedy přesně to, co jsi zmínil na začátku: lidé, technologie a byznys. Přesně v tomto pořadí.

Kolik jsi vlastně založil firem?

Už fakt nevím. Šest, sedm?

Jak tě ovlivnilo prvních 12 let života, během kterých jsi v Iráku zažil dvě války, než ses dostal do Evropy? Jak to formovalo tvou osobnost?

Nic příjemného to nebylo. Pokud si válku dokážeš představit, je to zkresleně skrze zprávy nebo nějaká videa. Je brutální, když jako dítě sedíš nebo ležíš a teď to tam nad tebou lítá. Ale byla tam i pozitiva, ta ale samozřejmě vidím až teď s odstupem času.

Co je v prožitku válečného konfliktu pozitivem, viděno očima malého dítěte?

Hodně věcí. Jednou z nich je třeba schopnost nežít v komfortní zóně. Žít v komfortní zóně tehdy znamenalo smrt. My jsme navíc Kurdové, takže ten tlak byl jak válečný, tak i interní, politický. Komfortní zóna znamenala zůstat tam a my jsme se rozhodli emigrovat, odjet. Druhá věc je schopnost táhnout za jeden provaz. Pochopil jsem, co to je, když máma přišla a řekla, že musíme utéct před bombardováním a abychom to přežili, že musíme táhnout za jeden provaz a spolehnout se jeden na druhého. Od té doby miluju týmy. Zjistil jsem, že firmy opravdu zakládám kvůli lidem, protože umím v týmu vytvořit dynamiku tak, že jsme jako rodina.

Myslíš, že ti to už v raném věku dalo čich na lidi?

Stopro. Další zajímavou fází pak byl přechod z Middle Eastu do Evropy, protože když jsem přijel, neuměl jsem jazyk, nic.

Tvůj tatínek tady studoval, že?

Ano. A bylo to proto pro něj určitě jednodušší. Uměl jazyk, znal prostředí, už tady byl etablovaný. Ale pro nás bylo všechno úplně nové.

Nastoupil jsi do české školy?

Jasně. A první dva roky jsem kvůli jazyku propadl. Doma jsem ve škole nikdy neměl problém, ale tady se s námi nikdo nemazlil. Pro teenagera to bylo dost náročné. Myslím, že ten čich na lidi jsem dostal až tehdy, kdy jsem pochopil, že se mi tady rozkrylo úplně nové území a abych to přežil, včetně všech predátorů, kteří tady na mě číhají, tak se musím umět perfektně adaptovat a umět lidi navnímat.

Jací predátoři na tebe v Česku číhali? Jsme šestá nejbezpečnější země světa…

Se vší úctou, ale když se babička někde na vsi bojí, že jí ublížím, protože jsem kluk z Bagdádu, tak je to pro mě daleko horší, než kdyby někdo přišel přímo ke mně a dal mi ránu. Šli bychom si to ven vyříkat a bylo vyřešeno. Ale tyhle názory, přestože je chápu, dost bolí a to bylo těžké. A pak samozřejmě, když jako male dítě neumíš jazyk, tak si tě třída ve škole podá.

Žili jste v Praze?

Ne. Táta byl proti režimu, bojoval proti Husajnovi, a tak po něm šli i tady v Čechách. Dostali jsme politický azyl, ale nesměli jsme být na očích, a tak jsme byli v úplně malé vesničce na hranicích s Polskem. A tam jsou ty předsudky ještě mnohem větší. Chodili tam skinheadi, těm jsem se vyhýbal, bál jsem se jich. Nešlo o život, ale v mé hlavě to tenkrát tak bylo.

Díky za sdílení, velmi zajímavé. Nicméně dnes tady žiješ s menšími přestávkami třicet let. Jak vnímáš Česko dnes?

Když jsme se sem dostali, otec nás tenkrát všechny posadil na gauč, šel ke vchodovým dveřím do bytu a řekl: „Vím, že vás to tady sere, protože neznáte kulturu ani řeč, ale máte dvě možnosti: buď se úplně adaptovat na tuto zemi nebo vypadnout zpátky tam, odkud jsme přijeli. Já to tady mám rád, Česko a Prahu miluju. K tomu ale potřebujete úplnou adaptaci, úplně se toho vzdát a nedívat se dozadu. Samozřejmě si držte nějaké hodnoty a podobné věci, berte to nejlepší, z obou prostředí: Middle Eastu i Evropy. Ale adaptujte se úplně. Já tady nestrpím schizofrenii, kdy se budeme nostalgicky pořád otáčet dozadu. Pokud to nezvládnete, vraťte se.” V té době to hrozně bolelo, ale zpětně mu za to moc děkuju, protože díky tomu ta adaptace přišla. A já jsem dnes v Praze doma, mám tady děti a rodinu Pro mě je doma tady a myslím si, že jen tak se to nezmění. Rád jezdím na Blízký Východ, mám rodinu v Emirátech, mám to tam také hodně rád, ale je to úplně jiné.

Byl jsi od té doby, co jste odešli, v Iráku?

Ne a moc se tam nehrnu. Táta mě občas zkouší přimět, abych se tam jel podívat na rodinu, ale ono jí tam po válce bohužel moc nezbylo.

Uděláme střih a skočíme k projektu, který tě mentálně zaměstnává už několik let, i když fyzicky až v posledním období. To je tvoje rozhodnutí založit mezinárodní školu Flow, která sídlí v Holešovicích. To mě velmi překvapilo, protože jsem tě pořád vnímal někde na hranici technologií a leadershipu pro firmy. A najednou škola, vzdělávání, úžasný počin. Co je primárním motivátorem pro tento životní krok? A kde dnes s tímto projektem jsi?

Největší blokátor toho, aby se firmy nebo lidé někam posunuli, je jejich mindset, jejich hlava. Mým dvojčatům je osm let. Když jsem řešil, kam půjdou do školy, tak jsem si, se vší úctou k systému, nemohl moc vybrat. Možná jednu nebo dvě školy, ale ty byly úplně mimo Prahu a byly hodně drahé, tak jsem si řekl dobře, uděláme to jinak. A mě život naučil, že když mi něco nevyhovuje tak to musím buď změnit, nebo to nechat být. Jenomže u vzdělání dětí jsem to nechat bát nemohl. Říkal jsem si ok, zkusím je učit doma? To je blbost. Potřebuju chodit do práce, to nebudu stíhat. A tak jsem si od roku 2018 začal kreslit curriculum. Věděl jsem, že tady chybí holistické vzdělávání dětí - to znamená, že dítě neučíme jen kognitivně, ale i emočně a sociálně. Flow International School je o tom, že chci dětem dávat i kontext toho, co se učí. Mým cílem je dostat minimálně z prvního stupně základní školy samostatného člověka, který s tebou dovede beze strachu konverzovat.

Jak vnímáš odlišnost tvého konceptu od konceptů Montessori, scio škol a tak dále? Daří se ti do něj zapojovat i svůj technologický background?

Na trhu je spousta zajímavých přístupů ke vzdělávání. Například Montessori je ve školkách úplně super a na prvním stupni také dává smysl. My máme na školní rok naplánováno deset projektů, na každý měsíc jeden. Na konci projektu je DemoDay, kdy děti rodičům předvedou, co se naučily. Skrze projekty se učí matematiku, češtinu a další věci, které po nás vyžaduje Ministerstvo školství.  

První projekt v září se jmenuje Vztah k prostředí, děti se tam učí víc o sobě, o svém prostředí, o škole. Půjdeme ven, budeme zkoumat spoustu věcí, ale zároveň poběží na pozadí matematika, čeština a další věci, které po nás vzdělávací systém chce. Já je tam chci taky, protože jsou důležité. Ale není to primární cíl. Dítě se k nám do školy nejde učit matematiku, jde se učit o sobě, o prostředí, o financích, o světě, o technologiích. A k technologiím: u nás to není o konzumu, dítěti nedáme do ruky displej, aby koukalo na YouTube. Naopak, podporujeme ho, aby natočilo vlastní video nebo podcast, aby upravilo nějakou fotku. Učí se tvořit, ne konzumovat. Další věc je, že technologie, respektive programovací jazyky, to je jednoduše další cizí jazyk, který děti budeme učit už v první třídě.

Ty tu školu nazýváš Future Ready School. Pro mě je vzdělávání také velké téma a často si uvědomuju, jak je náš vzdělávací systém, který vznikl někdy v polovině osmnáctého století, rigidní. V kontextu Future Ready School by mě tedy zajímalo, co podle tebe bude kritické pro generaci, která dnes nastupuje do školního systému a za deset let nebo za patnáct let bude v produktivním věku. Co pro ně bude ta kritická dovednost pro to, aby ve světě obstáli?

To se vrátíme k mindsetu. Já bych do dětí rád dostal správné mentální modely pro to, aby na svou budoucnost byly připraveny. Budoucnost je území, ke kterému nemáme mapu ani my, ani děti. A já chci, aby děti byly schopny si tu mapu samy nakreslit, až bude potřeba. To je pro mě Future Ready School. Taková, která dítěti vtiskne správné mentální modely na to, aby si samo nakreslilo mapu k jakémukoliv území, které ho v budoucnu potká. Bude připraveno se rychle adaptovat, nebát se změn a udělat rozhodnutí.  

Mluvil jsi o tom, že důležité je i umět si říci, proč se vzdělávám. Vzděláváme se ne proto, abychom byli připraveni na výkon jednoho povolání, ale proto, abychom byli flexibilnějším člověkem a mohli jsme dělat víc věcí. A to je opravdu velký mindset shift od toho, co zažívaly generace před námi.

Vzdělávání bylo doteď o tom, že ses celou dobu připravoval třeba na to, že budeš dělat třeba právníka. Teď je to obráceně. Teď jedeš, abys našel sám sebe a dělal cokoliv, až přijde čas. Lidé pořád nechápou, jaký je to obrovský rozdíl. Ale tak to je. Do školy jdu najít svůj talent a monetizovat ho.

Dnes se asi vyhnu tématu, jak složité bylo získat akreditaci a všechny ty administrativní věci.

Kupodivu to nebylo složité. Lidé na ministerstvu i úřadech jsou úžasní, oni chtějí, ale zakládat školu je fakt těžká disciplína.

Jak dlouho bude trvat, než se nám toto podaří propsat do celé společnosti?

Myslím, že minimálně jednu generaci.

Otázka je, kolik učitelů si vůbec dovede představit, že by prošlo takovou transformací, aby učili výrazně jinak, než doteď.

Dělali jsme s nimi pohovory. Přišlo přes třicet učitelů, a vybral jsem si jednoho.

Co byl hlavní důvod?

Pět nebo šest jich z pohovoru uteklo, protože jsme na ně prostě byli až moc inovativní, až moc zaměření na budoucnost. Řekli, že na to nemají a odešli. Zbytek mi přišel fajn, ale vybrali jsme jednoho. Je cítit, že oni také chtějí, jen jim chybí cesta, support. Úžasný je projekt Učitel naživo nebo Ředitel naživo. Takových iniciativ kdyby bylo více, tak si myslím, že jsme na dobré cestě.

Ty teď otevíráš první ročník pro děti první až třetí třídy. Jak složité je dnes najít děti, které by chtěly vystoupit ze státního systému?

Myslím si, že generace rodičů dětí, které teď budou nastupovat, je přesně ta generace, která změnu chce extrémně moc. A stejně tak i mladí učitelé a učitelky. Děti, ty chtějí vždycky něco jinak. Mým cílem není ale není dělat privátní školu, na které zbohatne pár investorů. Já chci dělat systematickou změnu a do pěti let mít školu ve všech okresech v republice. Úplně zdarma, pustit naše curriculum jako Creative Common. Systematická změna, ne byznys. Jsou to děcka, jsou to lidi, a proto to dělám.

Marve díky moc za tvou návštěvu. To, co děláš, je pro mě velká inspirace a držím ti moc palce. Budu ti alespoň vzdáleně pomáhat propagovat to, co děláš, a třeba se naše cesty někde protnou. Díky moc.

Díky moc za pozvání.

Zdroj info: autorský rozhovor