Ve firmě Vanilla Robotics se s kolegou Tomášem Krivdou věnujete autonomním robotům, Jak se člověk jako ty, který se původně věnoval online salesu, k autonomním robotům dostane?
Díky Tomášovi, se kterým se známe už více než 10 let. Tomáš je z nás dvou ten geniální, má ty nápady. Chce třeba změnit svět a tak vymyslí autonomní auto.
On je ten geniální a ty jsi ten hezčí, ne?
Já vedu kalendář :D. On si po víkendech stavěl autonomního robota na čištění ulic. Během let se přihlašoval do různých akcelerátorů a soutěží a mě tam do toho přidával, prý aby tam nebyl sám.
Jak dlouho existujete, jako startup?
Rok.
Takže to je stále ještě early stage. Nicméně už jste zaujali, viděl jsem o vás články na CzechCrunchi a podporu vám dává také Pepa Průša. Co vlastně jsou vaše produkty a jak jste s nimi daleko?
Původně jsme začali tím, že budeme řešit last mile delivery problem. Chtěli jsme mít doručovacího robůtka, který jede po chodníku a doručí třeba oběd. To je totiž v autonomii nejtěžší úkol – jet mezi lidmi a v podstatě skoro v provozu. Ukázalo se ale, že byznysově to zatím ještě úplně nevychází, takže jsme přešli do warehousů a do eshopových skladů. Náš produkt je autonomie jako taková - stavíme na systému, který je dělaný pro automotive: ten robůtek, který ve skladu jezdí jednoduše z místa A do místa B, má v sobě veškerý software, který mu umožňuje třeba projíždět křižovatkou nebo sledovat semafory.
Podle estonských Starship Technologies tato technologie nejvíc ztroskotává na lidské blbosti. Na tom, že lidé ta zařízení ničí, ulamují jim anténky atd. Lidská blbost tedy byla překážkou pokroku. Nicméně: kde vidíš největší úskalí úspěchu autonomie ty?
Ne ve všech případech ulehčuje život koncovému zákazníkovi, a zároveň není nejlevnější. A zároveň je jízda po městě komplexní problém. Proto třeba Starship jezdí nejvíc v kampusech nebo jiných uzavřených prostorech.
Vaše vozítko dnes uveze až 25 kilo, což už je poměrně zajímavé pro doručování jídla nebo i pošty. Přemýšleli jste o nějakém konceptu spolupráce s nějakou kurýrní službou, která by doručila do oblasti poslední mile, odkud by se pak vaši roboti rozjeli k příjemcům?
Přesně toto zatím vypadá jako ten nejzajímavější koncept: mezi-huby, ze kterých se bude vyjíždět. V Praze už existují a vyjíždí kola, do budoucna by však měli vyjíždět robůtci. Nebo by třeba jezdili od Alzaboxů dál. Tam by ale vznikal problém, jak jeho práci rozprostřít do celého dne. Není to tak, že během oběda toho objede tolik, kolik člověk. To nezvládne.
Takovéto pokusy už probíhají mnoho let. V čem se vaše technologie odlišuje, v čem je originální?
Jdeme poměrně jednoduše: raději se zamýšlíme, jak to všechno propojit třeba i s věcmi, které už existují, a nevyvíjet od nuly úplně všechno.
Zaznamenávají tedy roboti senzoricky neustále nové podněty z provozu a automaticky těmito informacemi aktualizují systém vlastní i ostatních robotů?
My máme autonomii level 4, to znamená, že se naše zařízení pohybují ve známém prostředí. Nejprve si tedy potřebujeme vytvořit 3D model ulic, ve kterých se poté mají pohybovat. Jeden z problémů, které řešíme, je, jak se lokalizovat, kde zrovna jsem.
Mají vaši robůtci také lidar? A jaký je v nich vůbec trend – bude to něco, co bude autonomní součástí vozidel, takže nebudou tolik narušovat jejich design?
Lidary teď mají třeba i nové Audi vozy nebo Škodovky, takže je to normální. Ale je to stále poměrně drahá věc, takže se alespoň prozatím zdá, že ta správnější cesta je přes kamery. Záznamy z nich už neuronové sítě dokáží zpracovat tak, že vytvoří podobný obraz, jako dělá lidar.
Můžeš pro naše diváky, čtenáře a posluchače vysvětlit, co to lidar je?
Určitě. Je to v podstatě laser, který vysílá někam do dálky paprsek, podle kterého jsem schopen zjistit, jak daleko ode mě jsou vzdálené jednotlivé body, které paprsek zasáhl. Dokáže mi tedy říct, kde je přede mnou auto, kde je vedle mě dům, kde je nějaký chodec. A dělá to velmi rychle.
Říkal jsi, že jste Autonomie level 4, že se tedy musíte pohybovat v prostředí, které si nejprve musíte namapovat do 3D modelu. Co cesta leteckých autonomních prostředků – dronů. Je to něco, co vás láká? Nebo chcete zůstat doslova při zemi?
S tím jsme začínali, protože dron je na autonomii jednodušší. Ve vzduchu je totiž zatím docela dost místa. Ale na to, abys mohl v České republice s dronem létat, potřebuješ pilotní licenci, potřebuješ na dron neustále vidět a jsou tam také váhová omezení, takže to tady vlastně vůbec nedává smysl.
Vidíš to do budoucna tak, že se roboti budou pohybovat opravdu po chodnících, nebo se i ti malí roboti přesunou postupně na vozovky, jak budou mizet auta z center měst? A jaký status dnes ten robot má? Když si uvědomím, že ani s kolem nesmím jezdit po chodníku, tak proč by se tam měl pohybovat nějaký autonomní robot?
Chodníky jsou taková šedá zóna: nikdo nepředpokládal, že budou autonomní roboti, a tak to nikdo nezakázal. Proto jsme šli tímto směrem. V Německu může robot jezdit po chodníku pouze do určité váhy a rychlosti. Starship, o kterém jsem mluvil, si dělal průzkum, jak vlastně lidé roboty vnímají. Ve většině případů si jich vůbec nevšímali. Takže si myslím, že do určité doby, než jich bude hodně, to bude v pohodě.
Vnímáte z některých zemí společenský nebo politický tlak na to, aby roboti nezabírali místo na chodnících, nebo je zatím koexistence hladká?
Záleží na politické vůli daného města. Setkali jsme se už jak s názorem, že roboti určitě ne, protože zabírají místo chodcům, tak s názorem, že určitě ano, protože je to technologie budoucnosti. Takže záleží na tom, kdo tam někde nahoře je. Zatím se to řeší na municipálních úrovních.
Je některá země, která už to upravuje na celostátní úrovni?
Je to právě Německo, které už na tyto robůtky má normu. A vlastně i Evropská unie už začíná vydávat směrnici nebo návrh, jak by mohli jezdit i po ulicích. My zatím po ulicích jezdit nemůžeme. Abychom mohli postavit auto, které by mohlo jet po ulici, potřebujeme na něm třeba čelní okno nebo řešit výhled řidiče. Naše robotaxi nemá ani jedno z toho. Ale už se začínají tvořit směrnice, ve kterých je na autonomní roboty myšleno. A jsou tam i různé jejich úrovně, konkrétně tedy na robota, který bude jezdit výhradně stejnou trasu z místa A do místa B, by měly být menší požadavky.
Co je pro vás největší technologickou překážkou v expanzi? Ne tou právní, ne tou akceptační ze strany společnosti, ale tou technologickou. Je to spíše softwarová nebo hardwarová stránka věci? Provoz robotů bude vyžadovat také jejich servis, náhradní díly… Jak přemýšlíte o těchto věcech?
Náš nejčastější bug ze začátku byl to, že nám upadlo kolo, protože my si vlastně toho malého robůtka stavíme úplně sami. V době, kdy jsme začínali, to jinak nebylo možné. Ale třeba na robotaxi už tu spodní platformu máme koupenou, takže hardware už tolik neřešíme.
Když mluvíš o taxíku, mluvíš o taxíku pro věci, pro doručování věcí pro lidi?
Je to pro lidi. Představ si kupé pro čtyři lidi ve vlaku – to je stejné, až na to, že je to na podvozku auta.
Z minirobůtků, o kterých jsme spolu mluvili před pár týdny, už tedy vaše ideje jdou k přepravě lidí.
Je to tak.
Na co aktuálně zaměřujete největší pozornost? Kolik vás vlastně je a jakou máte představu expanze?
My s Tomášem na tom pracujeme každý den. Potom máme zázemí vývojářské firmy, ti nám pomáhají se softwarem. A pracujeme také s designovým studiem prototypu, ti nám pomáhají s designem a konstrukcí taxíku. ČVUT v Děčíně nám zase pomáhá dostat se do závodů na první pilotní projekty, a máme i jednoho profesora z Japonska, který nám pomáhá s autonomií – přímo vyvíjí jeden z těch systémů. Co teď nejvíce řešíme je cashflow do firmy. Proto se snažíme dostat do těch warehousů a do výrob – technologii už máme, jen ji potřebujeme dopilovat a dotáhnout k finálnímu produktu.
Máte už dnes v Česku některé z těch velkých partnerů, kteří mají ty velké sklady, ať už nadnárodní firmy jako Amazon nebo lokální firmy jako Rohlík třeba?
Spolupracujeme teď se třemi firmami. Jedna je vyloženě česká, ale velká, druhá je integrátor, který pracuje třeba i pro Amazon a automotive, a ta třetí, to je výrobní firma, která má pobočku v Čechách, ale jinak funguje po celém světě.
Automobilový průmysl je průkopníkem robotizace. Možná někdy vloni jsem četl, že ač je to jen 7 % globálního industry, tak má 44 % všech průmyslových robotů. Předpokládám, že díky této zkušenosti bude automotive hodně otevřený i ke zkoušení nových trendů, třeba v dodávání dílů do výrobních hal. Jak se vám daří spolupráce v této oblasti, třeba v dodávce dílů a nářadí na velkých halách?
My asi nepůjdeme asi úplně do toho automotive, protože tam už jsou větší hráči. My jsme zajímaví třeba pro české firmy například kvůli tomu, že jejich areál je třeba padesát let starý. Robot, který je pro automotive, nedokáže vyjet ven nebo přejet koleje a podobně. A tam právě vidíme díru na trhu: toho malého robůtka, který uveze 25 kilo, dokážeme nasadit i v areálu, který je v horším stavu.
Jak bude do budoucna vypadat jeho cena? U prototypů je vždycky vysoká, ale potom poměrně rychle klesá. Nezajímá mě, za kolik dnes vyrobíte prototyp, zajímá mě, jaká může být cena, až se dostane do sériové výroby. Nepočítejme s dnešní inflací.
Odhadujeme to podle toho, jakou lidskou práci nahradíme. Pronájem by se měl pohybovat od 15 do 40 tisíc korun za měsíc. Záleží na tom, co všechno robot dělá a jak často.
Většina těch disruptivních technologií se pohybuje v šedé zóně nedůvěry, a pak najednou přijde nějaký prudký zlom. V historii jsme to viděli u mobilních telefonů, vidíme to možná i u té elektromobility. Kdy toto očekáváš u autonomních robotů?
Co nejdřív. Ale bavili jsme se o Starshipu – ten se tomu věnuje už nějakých šest let, a také si říkám, jak to, že ještě neprorazili?
V našich zeměpisných šířkách bude určitě výzvou i sníh. V okamžiku, kdy najednou napadne v Praze čtyřcentimetrová sněhová kalamita, tak to může být problém…
Přesně to řešíme. Máme náhon 4x4, ale ne jako ostatní, že bychom měli motor v každém kole, máme třeba jenom jeden motor, ale šikovně rozvádíme náhony. A samozřejmě řešíme i to, když třeba zaprší a podobně: náš první design víka měl otevírání ze shora. Když by tedy zapršelo, tak ta úchytka, kterou se to mělo otevírat, byla jako vanička, plná vody. Postupně se učíme.
To je klasický design thinking: rychlé experimentování, prototypy. Co bude ta příští zlomová technologie? Dnes je to o senzorech, o umělé inteligenci, o nějaké softwarové logice. Vidíš dnes na obzoru nějakou průlomovou technologii na obzoru, která by celé odvětví posunula někam výrazně dopředu?
To je dobrá otázka. Myslím, že nemusí jít konvenčním směrem. Ale i ten konvenční směr to všechno umožní. Teď momentálně to opravdu stačí všechno jen poskládat dohromady a otestovat.
Objevují se nějaké nové typy senzorů, které by fungovaly na jiném principu než tradiční senzory, nebo je to v této oblasti aktuálně dáno na pár let dopředu?
Vývoj senzorů trvá několik let. Ale lidary se zlevňují a zlepšují a zároveň začínají být používány kamery, které dokáží vidět přes mlhu….
A nakonec trochu tvůj vizionářský pohled: kdy se místo Segwayí a Nextbiků a Rekol budeme Na Příkopech prodírat ještě záplavou doručovacích minirobůtků? Jak dlouho to ještě bude trvat?
To bude trvat ještě několik let, ale první kusy už budou jezdit letos.
Moc se těším. Držím vám place. Ať se vám daří a díky za návštěvu v CZECHárně.
Já děkuju, měj se.
Zdroj info: autorský rozhovor
