Pokud si chcete přidat Czechárnu Petra Beneše na Spotify, můžete tak učinit ZDE. 

Jak ses dostala k vedení platformy, která pomáhá digitalizovat českou společnost?

Česko.digital vnímám jako novou příležitost. Dřív jsem působila v korporacích na pozici projektového manažera. Ve chvíli, kdy jsem cítila, že už potřebuji jít vlastní cestou, konkrétně to bylo po třech letech v Cetinu, založil Jakub Nešetřil Česko.digital a hledal jednoho z prvních koordinátorů projektu CityVisor. Začala jsem koordinovat dobrovolníky a postupně jsem přešla na pozici provozního ředitele. V tu chvíli jsme tam byli tři ředitelé: ředitel, provozní ředitel a CMO – to bylo hlavně proto, abychom dali jasně najevo, že budujeme něco velkého.

Kde byl ten moment, a jak se na tobě projevil, že korporace už pro tebe není to pravé?

Asi rok předtím, než jsem odešla z Cetinu, jsem narazila na citát: Kde není vize, není budoucnost. To mi otevřelo oči – uvědomila jsem si, že to je přesně případ Cetinu. Dávalo mi to velkou míru nejistoty. Zároveň jsem ale velký zastánce korporací, protože tam se člověk naučí, jak fungovat ve velkém množství heterogenních skupin. Bez té zkušenosti bych dnes asi nebyla tam, kde jsem.

Jakým způsobem vybíráte projekty, které se stanou součástí platformy?

Postupem času se vycizelovala tři základní pravidla: projekt musí mít vizi, musí mít celospolečenský dopad a musí být udržitelný.

Vytipováváte si organizace, se kterými byste chtěli spolupracovat, nebo vás naopak kontaktují ony?

I toto se proměňuje. Na začátku jsme měli představu, že za námi přijde spousta neziskových organizací, které budou přesně vědět, co chtějí, a my to jen naprogramujeme. Postupem času ale chápeme, že je potřeba více vysvětlovat, co spolupráce s námi organizaci přinese. Jsou situace, kdy jsme si organizaci vytipovali, ale jsou i takové, které si nás našly samy. Konkrétně například z Loono za námi přišli sami. Navíc chápali, že od nás nedostanou hotový produkt, ale naopak schopnosti, které jim umožní produkt vytvořit.

Jak vypadá typický dobrovolník, který pro vás pracuje? Jaké jsou jeho zkušenosti, znalosti, jaký je časový rozsah, který organizaci Česko.digital věnuje?

Jsme komunita expertních dobrovolníků, což je v ČR relativně nový fenomén. Z 80 % jsou u nás lidé z korporací, z technologických firem, programátoři, ale i právníci, analytici a manažeři, kteří mají své zkušenosti, a rádi by je předávali dál. Pak jsou u nás lidé, kteří v různých firmách působí na pozicích specialistů v různých oborech, ale rádi by se posunuli do role koordinátora. Lidé se k nám tedy přichází buď dělit o zkušenosti, nebo se učit. Společný mají čas, který u nás projektu věnují. Dobrovolníci si mezi sebou řeknou, jak chtějí fungovat. Necháváme jim prostor, aby se vzájemně spolu domluvili, kdy má kdo čas. Ukazuje se, že když do toho vstoupí někdo, kdo má času příliš, úplně změní dynamiku skupiny a začne ostatní „tahat“.

Kolik projektů paralelně běží?

Něco mezi deseti a patnácti.

Jakým způsobem přiřazujete dobrovolníky na projekty a kdo to dělá?

Klíčem je vize a umět dobře vysvětlit, o čem projekt je, čeho chce dosáhnout, a co chce přinést společnosti. A potom hledáme dvě klíčové role: někoho, kdo zná vizi projektu a jeho cíl, a někoho, kdo se stará o tým. To jsou často dvě klíčové role.

Jak to funguje u projektů v nezisku, když například začne oproti plánu nabírat zpoždění? Funguje to podobně jako v korporátním světě?

Každému říkáme, že pokud chce mít projekt na čas, ať to nedělá s dobrovolníkem.  Co nám velmi dobře funguje, je otevřená komunikace. Jsme organizace, která je hodnotově řízená, a jednou z našich hodnot je právě otevřenost. A ta je opravdu zásadně velká. Týká se i komunikace obtíží, které se objeví. Všechny jsou komunikovány v rámci celého týmu. To je něco, co nám pomáhá eliminovat nedorozumění.  

Na které projekty jste nejvíc hrdí? Kde vidíte opravdu velký impakt na společnost, pro kterou jste projekt realizovali?

Určitě jsou to projekty typu Učíme online nebo Dáme roušky – to byly projekty, které vznikly uvnitř komunity. My jsme těm lidem dali prostor, aby se uměli potkat, domluvit a něco společně dělat. A to se nám, myslím, podařilo zopakovat i v rámci projektu Stojíme za Ukrajinou.

U těchto projektů jste byli schopni velmi rychle zareagovat na změnu ve společnosti. Agilita a flexibilita jsou tedy vaší organizaci vlastní. Jak dlouhá je vlastně doba upline od prvotní myšlenky do realizace?

Konkrétně třeba projekt Stojíme za Ukrajinou vznikl během 48 hodin.

Kolik se na tom během těch 48 hodin podílelo lidí?

Podílelo se na tom asi 130 lidí v různých rolích. Někdo koordinoval komunikaci, někdo přinesl radu nebo kontakt, doporučení. Myslím, že důvod, proč jsme tak rychlí, je ten, že dáváme lidem prostor, aby mohli něco vytvořit bez jakéhokoliv mantinelu. A jen se je snažíme podporovat a dáváme jim plnou důvěru. Ty se snažíš jen ty lidi podporovat, aby se rychle propojili s někým dalším, protože potřebují nějakou kompetenci. Zároveň si myslím, že je důležité dát lidem plnou důvěru.

Kolik dobrovolníků už pro vás pracuje? Přicházejí stále další?

Dnes je nás přes pět tisíc. Přirozeně to ale funguje tak, že pokud lidé v komunitě nikoho vhodného nenajdou, přivedou někoho vhodného zvenčí – někoho, koho potřebují. Postupně se to nabaluje.

Jakým způsobem se lidem přiřazují role, a kdo na sebe přebírá roli přirozeného leadera a koordinátora řešení?

Konkrétně u Stojíme za Ukrajinou to bylo tak, že s projektem přišli Katka Jiřinová a Jirka Sekera, což byli dva lidé, kteří drželi směr portálu. Když tedy někdo nevěděl, kam směřujeme, tak se přirozeně obracel na ně. Potom tam byla Adina Foxová, která koordinovala vytvoření webu, a potom ještě Martin Hakl, který dodával technologii. A při otevřené komunikaci se tým přirozeně rozdělí.

Daří se vám naplňovat původní ambici z doby zakládání Česko.digital? Myslíte si, že to, co jste chtěli, se vám podařilo zrealizovat?

Věřím, že Kuba by řekl, že ano. On měl totiž takový plán: první rok vytvořit organizaci, druhý rok najít financování a třetí rok profesionální management. Tím, že on je dnes v pozici předsedy správní rady, by asi řekl, že se to poměrně naplnilo. To, v čem je Česko.digital poměrně unikátní, je to, že má postaveno partnerství s technologickými společnostmi a do komunity přivádí i expertní dobrovolníky. Ale zase si říkáme o poměrně vysoké částky, partnerství s námi je ohodnoceno částkou 4 miliony korun ročně.

Jak vnímáš digitalizaci Česka?

Jsem moc ráda, že se to téma posouvá od „digitalizace je technologií“ do „digitalizace je změna mindsetu a přístupu k tvorbě služeb“. Digitalizace státu a digitalizace neziskových organizací nemůže probíhat samostatně. Je potřeba, aby neziskové organizace, společnost i stát postupovali společně. Což je něco, co my v našich projektech uplatňujeme. Vždy se snažíme přivést k jednomu stolu všechny aktéry. Tak se daří zvýšit dopad. Myslím si ale, že ohledně digitalizace ještě nějaký manévrovací prostor je.

Od ledna jsme v novém politickém setupu: koordinujete své aktivity nějak třeba s Ivanem Bartošem, který má na starosti agendu digitalizace v rámci vlády?

Mám tu čest být součástí Českého digitálního týmu, kde je i Ivan Bartoš, jako vicepremiér pro digitalizaci. Do budoucna bychom určitě rádi vytvořili pro bono expertizu digitálních kompetencí. Vnímám, že to je něco, co stát nemá. Digitální kompetence nebo digitální expertiza často leží v komerčních firmách.

Dávalo by tobě osobně smysl mít Ministerstvo pro digitalizaci, nebo si myslíš, že je to zbytečnost?

Mně by se hodně líbilo Ministerstvo pro budoucnost, na tom bych se ráda podílela.

Co bylo tvou největší profesní chybou, ze které sis nejvíce vzala pro svou kariéru, pro to, co dnes děláš?

Dennodenní práce se svým egem a rozvoj empatie. To si myslím, že je věc, která leadershipu pomáhá. Je to celoživotní učení.

Děkuji za tuto odpověď. Máme to podobně, i pro mě je to práce s egem a empatií. Evo, moc děkuju, že jsi přišla. Ať se ti daří a budu rád, když se zase někde potkáme.

Díky Petře, měj se hezky, ahoj.