Pokud si chcete přidat Czechárnu Petra Beneše na Spotify, můžete tak učinit ZDE.
Jak se stane, že se mladý člověk ocitne na Manhattanu a zahájí tam svoji profesionální kariéru v investorském boomu, jako jsi to měla ty?
Poté, co jsem vystudovala na Kelloggu (Kellogg School of Management na Metropolitan University v Chicagu), jsem musela zůstat v nějaké světové metropoli a získat prestižní práci, abych splatila studentské půjčky. Dalším důvodem bylo, že mě fascinoval svět financí - Wall Street byla ta nejvyšší meta, jeden z mých snů.
Kolik let jsi tam působila?
Čtyři roky.
Co bys vyzdvihla jako nejzajímavější věci, které ti ty čtyři roky přinesly?
Určitě znalosti investic, ke kterým se běžný člověk nedostane, instrumenty k nim totiž nejsou přístupné nekvalifikovaným investorům. Ale to nejdůležitější je sebevědomí. Do té doby jsem totiž trpěla imposter syndromem – stále jsem se poměřovala s malým českým rybníčkem a měla jsem pocit, že bylo příliš lehké se na Wall Street dostat. Byla to opravdu tvrdá škola, pracovali jsme 80 nebo klidně i 100 hodin týdně. Ale díky úspěchu tam jsem se odhodlala zkusit v dalším životě ještě něco víc.
Fascinuje mě, že ses rozhodla vrátit - z Manhattanu do Milovic, do bývalého vojenského pásma, které bylo x let okupováno sovětskou armádou. Dnes jsi CEO a spolumajitelkou firmy Beire – firmy, která se původně věnovala budování výstavních a veletržních expozic. Přijde mi to jako obrovský kulturní šok. Jak se to celé událo a jak se vám tam žije?
Na Manhattanu jsme si prostě naplnili potřebu něco dokázat, vydělat peníze, a to pak člověk má chuť dokázat ještě víc a udělat něco užitečnějšího. V investičním fondu totiž v podstatě jen přesouváš miliony sem a tam, ale nevidíš tam výsledky práce a nevidíš tam ten každodenní vliv na lidi. Nezanecháváš větší stopu.
S Corbinem (manžel, pozn. aut.) jste založili fond Kontinuum, což je něco, čemu se říká search fond. Můžeš vysvětlit, co to search fond znamená a na jakých principech funguje?
Search fond vznikl na Stanfordu v osmdesátých letech. Je to velmi efektivní nástroj pomoci firmám, které nemají následníka. Těch je zvláště teď v Čechách hodně. Funguje to tak, že si manažer najde skupinu investorů, kteří do toho vloží jednak peníze, ale také své zkušenosti z desítek let vedení vlastních firem. Společně pak hledají firmu, která je na prodej, protože ji majitel nemá komu předat.
Byl toto způsob, kterým jste se dostali k firmě Beire?
Ano. My jsme sem šli do ohromného rizika, že když se nám to nepovede, tak se se sklopenou hlavou vrátíme zpátky, protože v Evropě bychom nejspíš podobně zajímavou práci nenašli.
Když jsme se poprvé potkali, ještě jste byli ve Státech, a sem jste teprve přijížděli mapovat trh. Sledoval jsem vás a byl jsem ohromený. Líbila se mi ta vize a ta čistota vaší ambice. Měli jste ji tehdy a máte ji stále. K tomu sebevědomí, které jsi na Manhattanu získala, bych určitě přidal ještě odvahu, která byla určitě pro takové rozhodnutí potřebná. Kolik firem jste tady viděli, zmapovali a udělali jim due diligence, než jste se rozhodli pro Beire?
Vytvořili jsme si program v Pythonu, který z veřejně přístupných databází sbíral data a filtroval je podle našich kritérií. Objevili jsme tisíce firem. Diskusí s jejich majiteli jsme ale vedli zhruba padesát nebo šedesát a firmy na due diligence jsme najímali pouze ve dvou případech.
Pojďme se přesunout do Beire. Mám představu o tom, jak vaše firma vypadá, nebo možná spíš vypadala, před dvěma lety. S takovým obchodním modelem musela pandemie koronaviru výrazně zamávat. Předpokládám, že Beire v roce 2018 a Beire v roce 2022 jsou dvě úplně rozdílné společnosti. Ale jaký kus cesty jste za ty čtyři roky urazili vy?
Covid byla hrozná rána, během několika dní byly tržby na nule. Opravdu, úplná nula. Bylo to dost stresové období a přežili jsme ho díky tomu, že jsme hned začali vyjednávat s bankou a s investory, měli jsme nějaké rezervy, ale také jsme začali dělat i jiné věci – ať už kvůli tomu, abychom trochu nahradili tržby, což se nám úplně nepovedlo, ale i kvůli tomu, abychom udrželi pracovní místa.
Podařilo se vám to?
Na to jsem asi nejvíc pyšná, nemuseli jsme dělat žádné velké propouštění. Začali jsme dělat interiéry - to se nabízelo, protože máme truhlárnu. Interiéry, nábytek a asi to nejzajímavější jsou virtuální showroomy.
Kromě grafiků a návrhářů měla vaše firma spoustu profesí, jako jsou truhláři, elektrikáři a celá řada dalších. Jak rychle se podařilo přejít ze zakázkové výroby expozic pro velké firmy k výrobě interiérového nábytku? Jak se vám podařilo najít klienty?
Musím říct, že zas tak složité nebylo. Bylo složité najít takový objem zakázek, jaký jsme potřebovali, ale co se týče nastavení našich zaměstnanců, tak ti věděli, že musíme dělat něco jiného, a začali to dělat, přestože to nebyla jejich původní profese. Byli skvělí.
Semklo to tu firmu uvnitř?
Ve výsledku ano. Pár lidí během těch pár let odešlo, což ale podle mě jen uspíšilo ten přechod. Takže teď už odpovím ano, i když na začátku to ještě chviličku haprovalo.
Promluvme si o virtualizaci, protože virtuální výstavy tady ještě před pár lety neexistovaly. Co to znamenalo pro vás, jak rychle jste na to byli schopni zareagovat, a jak to proměňuje kulturu firmy? Protože to najednou místo truhlářů vyžaduje spíš kodéry a programátory. Jak to proměňuje ekosystém Beire uvnitř?
Zachovali jsme všechna oddělení, která jsme měli předtím. Nepustili jsme se přímo do virtuálních výstav, s nimi naši klienti totiž nemají příliš dobré zkušenosti. Ale nabízeli jsme virtuální showroomy přímo jako majetek klienta, kdy to není o tom, že se přihlásí do nějakého virtuálního prostoru, zprovozněného na pár dní organizátorem výstavy. Takže v tomto je to trošku jiné. Takové prostředí inovací a toho, že je potřeba dělat nové věci, nejen to, na co jsme byli roky a roky zvyklí. Pořád s tím ještě trošku bojujeme, ještě to není tak, jak bych si představovala.
Ivono, najímáte nové profese dovnitř, nebo spíš začínáte spolupracovat s externími agenturami či firmami, které mají programátory a dělají to pro vás zakázkově?
Obojí. Ale my ani nepotřebujeme programátory. Software a programů, které si můžeš koupit, je spousta. Našimi klienty jsou firmy, které po desetiletí jezdily na výstavy – jsou velmi konzervativní. Naše produkty musí být jednoduché na užívání, vystačili jsme si se softwarem a programy, které se dají koupit. Když opravdu potřebujeme odborníka, tak si někoho najmeme, celkově jsem ale zastáncem toho, že když někoho využíváme dlouhodobě, je lepší, aby byl součástí firmy, součástí týmu.
Jak jste si rozdělili role ve firmě?
Od začátku jsme hledali exportně orientované firmy - právě proto, aby tam Corbin měl co dělat, a také proto, abychom mohli naplnit náš cíl – dostat českou firmu na světové pódium. Firma, kterou jsme nakonec koupili, byla původně vedena Čechem a Holanďankou. Bylo to velmi přirozené rozdělení rolí, kdy Corbin převzal to, co předtím dělala Holanďanka – starání se o klienty a vedení obchodního týmu. Já se starám o provoz a finance.
Během jednoho workshopu u vás ve firmě jsem vnímal, že tam je určitá zkostnatělost - otevřenost podnětům z externího světa byla poměrně nízká. Podařilo se vám toto změnit, přivést lidi nebo podněty a zkušenosti ze zahraničí a proměnit firemní kulturu k větší otevřenosti?
Částečně. Určitě na tom ještě musíme pracovat. Ale já nechci nosit podněty ze zahraničí a firmu nějak radikálně měnit. Já chci, aby lidi sami přišli na to, že je lepší dělat věci jiným způsobem, ale to není něco, co jim můžu nařídit - musí to pomalu vycházet od nich. Plyne to z otevřeného, demokratického vedení, a pomalinku se tam dostáváme.
Na vašem webu se píše: “Spojení lidí v prostoru. Zakázkově navrhujeme, vyrábíme a dodáváme výstavní stánky a virtuální showroomy s cílem spojovat.” A v tomto cítím emoci. Není to jen “My děláme stánky, kupte si je od nás”. Jak moc se vám daří z toho poměrně konzervativního byznysu dělat trošku emoční a zákaznicky orientovaný? A jak se vám daří pronikat z Milovic mimo Českou republiku? Očekával bych, že v dnešní době budete mít většinu klientů ze zahraničí – jak vysoké procento to je?
80 – 85 %.
Jakým způsobem jste se dostali k tomu, že firemní claim je dnes “Spojujeme lidi v prostoru”?
K tomu nám pomohl covid. Během lockdownů jsme si uvědomili, v jak krásném odvětví vlastně pracujeme. Spousta věcí jde dělat online, ale já věřím, že potřeba osobního kontaktu je v lidské přirozenosti. Že když se na té výstavě sejdou lidé, mohou dělat byznys osobně, potřást si rukou. Ano, spousta věcí jde dělat online, ale já věřím, že potřeba osobního kontaktu je prostě v lidské přirozenosti.
Vnímám tě jako velmi cílevědomou, strukturovanou, analyticky orientovanou manažerku. Vždy se mi zdá, že máš věci výborně promyšlené. Ale co teď dál? Jaká je vaše další ambice?
Ještě zdaleka nejsme hotovi s původní vizí, tedy pozvednout českou firmu na minimálně evropskou špičku. To nám ještě určitě těch dalších pět let potrvá. Teď nás čeká, doufejme, hodně velký frmol, protože příští měsíc konečně začnou výstavy.
A než mi utečeš, poslední otázka: vím, že jsi také velká sportovkyně, že máš ráda parkourové skákání, jsi v něm poměrně úspěšná – dostala ses na Mistrovství republiky a byli jste druzí v družstvech. Měla jsi také firmu na export koní, je to tak? A pořád ještě funguje?
Už ne, už mi na to nezbývala kapacita a také si myslím, že Beire bude pro Česko užitečnější a prospěšnější.
Beire, to je také takové každodenní skákání přes překážky, předpokládám. Takový byznysový parkour. Držím ti moc palce, ať se ti daří v byznysu i ve sportu a těším se, že se zase někdy setkáme. Měj se krásně.
Já také, ahoj.
