Petr Beneš, 01. 06. 20

Na první polovinu 2020 budeme jednou vzpomínat v dobrém. Jako na dobu, kdy jsme neplánovaně vyskočili aspoň na chvíli z rozjetého vlaku. Všichni! Mnozí jsme se na chvíli vrátili ke kořenům. Dělali jsme věci, které jsme již roky nedělali. Radovali jsme se z obyčejných věcí, třeba z probouzejícího jara. Den po dni sledovali rašící rostliny a obalující se stromy. Dostavilo se zpomalení běžného života. Někde až skoro zastavení. Dostavil se ale také strach. A s ním i další emoce. A také projevy lidské solidarity, pospolitosti, sounáležitosti. Možná, že i vás doba koronavirová přiměla zamyslet se nad svým dosavadním životem a smyslem existence.

V rozvojovém programu Disruptive Leadership Inside Out (připravuje 6D spolu s Atairu) se otázce smyslu existence věnujeme intenzivně hned první školící den. Rozebíráme s účastníky do detailu něco, čemu se anglicky říká massive transformative purpose. V roce 2014 publikoval Salim Ismail knihu Exponenciální organizace, ve které analyzoval 100 nejrychleji rostoucích organizací a syntetizoval jejich klíčové rysy. Každá ze společností na seznamu měla svůj definovaný „masivní transformační účel“ nebo chcete-li smysl své existence. V nejjednodušším slova smyslu je MTP „aspirativní slogan“ definovaný pro skupinu, jako je společnost, organizace, komunita nebo sociální hnutí. Co myslíte, platí to samé i pro jednotlivce?

Podle mě ano. Otázka po smyslu života je stará jako lidstvo samo. Rozdíl mezi přežíváním, omezeným de facto na pouhé uspokojování základních fyziologických potřeb, a plnohodnotným žitím je právě v neustálém hledání smysluplného naplnění naší pozemské existence. Osobně ji vidím ve třech rovinách:

1. Nacházet vyšší úroveň smyslu života

Životní pouť člověka je nepřetržitou sekvencí hledání, objevování, pokusů a omylů. Tříbením myšlenek a postojů na základě košatění životních zkušeností. Pokud člověk neustává v hledání vyšší úrovně smyslu života, pak se dá říct, že se rozvíjí, roste, posouvá.

V okamžiku kdy člověk rezignuje na hledání svého smyslu života, dostává se často do slepé uličky. Přešlapuje na místě, ztrácí svoji jistotu, ukotvení ve společnosti, v rodině. Přestává mít rád sám sebe a dostává se do sestupné spirály. Stagnuje a pomalu umírá.

Hledání smyslu života je pudová záležitost. Je zakořeněno v naší genetické výbavě už v okamžiku našeho příchodu na tento svět. Rodíme se jako děti boží s těmi nejčistšími úmysly plni zvědavosti, touhy objevovat nepoznané, nabití energií a žijící v přítomném okamžiku.

Teprve externí vlivy v podobě rodinných stereotypů a společenských hodnotových paradigmat v nás zasévají od raných let zrnka pochybností, strachu, svazují nás konvencemi, před kterými není snadné unikat. Tyto vlivy mohou u mnoha jedinců vést k deziluzi nad vlastním životem, změkčování hodnotových rámců, k morálním kompromisům nebo až ztrátě smyslu života.

Vytrvalost, nadhled, konzistence, etika, mentální a morální stabilita jsou klíčové pro to, abychom na cestě nacházení vyšší úrovně smyslu života vytrvali po celý náš pozemský život.

2) Žít v harmonii se světem

Žijeme v exponenciální době. Po 99 % lidské historie jsme žili jako lovci a sběrači a náš život byl z generace na generaci prakticky neměnný. Člověk žil v harmonii s okolním světem, neplundroval ho a jeho negativní vliv na planetu Zemi byl prakticky zanedbatelný.

Teprve neolitická revoluce (před 20 tis. lety) a průmyslová revoluce před 200 lety přinesly do našich životů dramatické změny, které se odrazily na jedné straně v obrovském společenském pokroku a na straně druhé v dramatickém drancování přírodního bohatství i v hodnotovém a morálním úpadku. Společenský rozvoj v podobě nových technologií, vědecký poznatků, obecné vzdělanosti, vyspělé zdravotní péče, hojnosti a blahobytu byl po staletí doprovázen řadou negativních jevů.

Společenský „pokrok“ přinesl do života epidemie, hladomory, války, kastování společenských vrstev. Nerovnoměrná distribuce bohatství spolupůsobila vznik sirotčinců, blázinců, nevěstinců a chudobinců – zařízení, na která jako lidstvo nemůžeme být moc pyšní. Civilizační revoluce v „nedávné“ době (od průmyslové revoluce uplynulo méně než 0,01 % lidské historie) přinesly do společnosti zvyšování životní úrovně a komfortu. Digitální revoluce za posledních 30 let tento trend ještě zesílila. Rychlost změn se dostává za hranu naší schopnosti se plynule přizpůsobovat.

Rozpadají se tradiční hodnotové rámce, disharmonie zasahuje rodinné a partnerské vztahy, relativizace tradičních hodnot je jedním z projevů doby postfaktické a postpravdivé. Velké procento lidí neví, čemu může věřit. Zůstávají opuštěni uprostřed davu.

Sledujeme také obrovský nárůst civilizačních chorob. Neschopnost soustředění, hyperaktivita, ADHD, poruchy imunity, dyslexie, dysgrafie, různé alergie… Skoro každý z nás „trpí“ některým z důsledků překotného rozvoje. Dýcháme horší vzduch, pijeme méně kvalitní vodu a už skoro nejíme čerstvé potraviny. Konzervace, pasterizace, sterilizace a mnohé další postupy vedou k tomu, že pokud by naší dnešní stravu pozřel člověk žijící před 100 lety, velmi pravděpodobně by zemřel na otravu.

Jak z toho ven? Jak si zachovat zdravý rozum a harmonii? Nadhled, pokora a osobní integrita jsou klíčové. Soulad mezi tím co myslím, co cítím a co říkám s tím, co dělám je jediným receptem na zachování plnohodnotného harmonického a naplněného života.

3)   Respektovat ve svém jednání své svědomí

Respektovat a být respektován. Před lety se mi dostala do rukou kniha tohoto názvu kolektivu autorů kolem Pavla Kopřivy. Ač primárně zaměřená na výchovu dětí, zaujala mě svým přesahem do mezilidských vztahů obecně.

Význam slova respekt jsme v průběhu času posunuli více k přehnané úctě až strachu. Já o respektu smýšlím jako o nadvlastnosti, která v sobě skrývá uznání, partnerství, důvěru. To vše opřené o zdravou sebelásku.

Ve spojení se svědomím nabývá respekt další rozměr. Svědomí je voláním našeho nitra, které soudí, co jsem způsobil, nebo co se chystám způsobit. Navazuje na schopnost sebereflexe „podívat se“ na sebe jinýma očima než je zájem sebeprosazování.

Již v raném katolicismu se rozšířila praktika zpytování, která spočívá v systematickém zkoumání a hodnocení správnosti vlastního života, hledání svých hříchů a cesty k jejich nápravě. Její používání přetrvává i v dnešní ateistické postmoderní společnosti, ale bohužel slábne.

Vnímám svědomí jako velmi důležité zrcadlo, v kterém se odráží moje každodenní existence jako odlesk morálních hodnot a všeobecně akceptovaného etického společenského kodexu. Vnitřní svět člověka je čistě subjektivní záležitost, do které kromě vyšší instance již nikdo jiný nenahlíží. Mít čisté svědomí znamená soulad našeho vnitřního světa s tím, jak se projevujeme navenek. Tento soulad je projevem vědomého respektu svědomí v každodenním jednání.

Díky, že jste dočetli až sem. Mějte se, jak jen vy sami chcete. Hlavně ať se můžete vždy s klidným svědomím podívat nejen ráno do zrcadla…