CZECHárna Petra Beneše #3: Markéta Fibigerová
Kultura a vzdělávání

CZECHárna Petra Beneše #3: Markéta Fibigerová

Hostem tohoto dílu CZECHárny byla IT specialistka, liberální pedagožka a aktivní horolezkyně Markéta Fibigerová – proč opustila komerční IT sféru a založila 1. IT Gymnázium v Praze? Jak se jí daří bojovat s předsudky? Jaký vztah má se studenty a jejich rodiči, a kdy se chystá pokořit další čtyřtisícovku?  

25.11.21

 

Markéto, tvůj projekt 1. IT Gymnázia v Praze sleduji od samého počátku. Jsi akademickým vzděláním učitel - co tě přivedlo k tomu, že jsi po 20 letech opustila komerční IT sféru a vrátila se ke svým kořenům? 

Možná to byla trochu únava, možná chuť vyzkoušet něco nového a využít vše, co jsem se v IT sféře naučila. Podle mě se dá školství dělat jinak, než je běžné, a komerční sféra se do vzdělávání dá dobře zapojit. 

Nápad na založení vlastní školy jsi dostala v roce 2018. Uplynuly tři roky: jak náročná ta cesta byla?

Zpočátku jsem vůbec nevěřila, že se to povede. Stát zakládání nových škol vůbec nefandil a vůbec takové aktivity nepodporoval. Trvalo celé dva roky, než se nám podařilo získat akreditaci. 

Co to ve vašem podání znamená, „dělat vzdělání jinak“?

Jsme jiní už tím, kdo jsme – většina z nás pochází z jiných oborů než je školství, ale společné máme přesvědčení, že vzdělávání se dá dělat jinak. 

Setkali jste se s předsudky ohledně zaměření školy? S představami, že se u vás bude jen programovat, že ze studentů budou stereotypně vnímaní „ajťáci“ a s odmítavým postojem rodičů k tomu?

Pokud jde o člověka z naší branže, pak ne. Lidem z branže je jasné, že technologie jsou v současném světě klíčové pro každý obor. Představa „ajťáka“, introverta v pantoflích zalezlého ve sklepě, s mastnými vlasy, ta skutečně přetrvává už jen u lidí, kteří do toho příliš nevidí. Ale ano, přesvědčovat musíme neustále, a hlavně musíme přesvědčovat děvčata, že se k nám nemají bát přijít. 

Přetrvávají předsudky vůči ženám v IT?

Ano, v komerční sféře jsem na to narážela. Při jednáních mě pánové obvykle nebrali vážně až do chvíle, kdy jsem před nimi začala například pracovat s databázemi. Pak mě začali vnímat. Ale ty předsudky tam jsou – člověk musí zůstat pozitivní a nebrat je úplně vážně. Vždycky mě také pobaví, když jsem zařazená do škatulky, že jsem příliš mladá. Ale to beru jako kompliment. 

Jak vznikal vzdělávací plán školy? Určitě jsi měla představu, jak chceš, aby vzdělávání probíhalo, kolik dětí by ve třídě mělo být, jak dlouhé budou hodiny a tak dále. Měla jsi nějakou inspiraci?

Úplně konkrétní ne, myslela jsem především na to, co bych chtěla, aby ta škola znamenala pro studenty. Chtěla jsem, aby to bylo místo, kam se těší, kde je bezpečné prostředí a kde se něco opravdu naučí. Jsme gymnázium, samozřejmě se musíme držet rámcového vzdělávacího programu pro gymnázia, ten je ale naštěstí poměrně benevolentní. Například v tom, že umožňuje propojovat předměty. Toho jsme využili a zařadili do něj témata z oblasti digitální gramotnosti, která považujeme za podstatná. 

Která témata jste do svého vzdělávacího programu zařadili?

Hodně se věnujeme umělé inteligenci – jsme přesvědčeni, že nastupující generace potřebuje být schopna rozlišit, kde nám umělá inteligence skvěle slouží, a kde má člověk naopak využívat schopnosti lidského jedince tak, jak to geniálně příroda vymyslela, a žádné automatizace nepřipouštět. 

Vztah učitele a žáka je často nevyrovnaný, není partnerský – autorita je často odvozena od rozdílnosti postavení, hierarchizace. Vím, že vy si s dětmi na škole tykáte, oni tykají vám – jak to vaši studenti vnímají, jakou vám dávají zpětnou vazbu?

Někteří jedinci samozřejmě zkouší hranice, ale právě tehdy je to o přirozené autoritě. Nemám problém jim v takovém případě říct „Tady jsi to už přehnal“. Nemyslím si, že tykání to znesnadňuje, právě naopak. Díky tomu je tam ta důvěra. Je to velmi přirozená záležitost. Kromě toho, já se studenty i lezu na stěnu a nedovedu si představit, že zatímco já zespoda jistím, student shora volá: „Paní ředitelko, prosím vás, nemohla byste mě dobrat“? Ne, prostě „Markéto, dober!“

Jako lidstvo jsme vůči změnám velmi rezistentní, změny nás vyvádí z komfortní zóny. Změny se podle mě ve školství nedějí dostatečně rychle, aby adekvátně reagovaly na změny ve společnosti. Za největší problém považuji fakt, že chodíme do školy, kde se látka vykládá, a domácí úkoly si máme dělat doma. Podle mě by to mělo být naopak: látku bychom se měli učit sami doma s pomocí různých online zdrojů, a do školy bychom si měli chodit dělat ty domácí úkoly pomocí projektů a týmové práce. Jak to vidíš ty?

My už tak fungujeme. Například nedávno: jeden z učitelů byl nemocný a jeho hodina vypadala tak, že on se jen online připojil, na obrovské obrazovce byl jeho obličej, ale třída úplně samostatně pracovala na zadání, které měli zadané v Google classroomu. Vytvořili si skupinky a vůbec nepotřebovali, aby je někdo dirigoval. Kdo chce pracovat, tak ten pracuje. A pokud se objeví někdo, kdo pracovat nechce, tomu úplně v pohodě řeknu „Hele, proč jsi tady, když jen koukáš do mobilu nebo dokonce paříš hru? Klidně běž na státní gympl, jestli chceš jen přežívat – tvoji rodiče za tohle zbytečně platí spoustu peněz…“

Jaké vztahy s rodiči máte?

Vztahy máme moc dobré. Rodiče často říkají, že děti na sebe ve škole prozradí víc, než doma. Rodiče, kteří přichází teď, už navíc přichází na základě referencí od studentů a jejich rodičů současných. Je to skvělý pocit.

Standartní délka výukové hodiny je 45 minut. Vy jedete v dvojnásobných blocích, že? Jak je to s pozorností, přestávkami a vůbec systémem, na kterém škola funguje?

Hodinu a půl máme informatiku a naše propojené předměty, humanitní a přírodovědné. Třičtvrtě-hodinovky jsme zachovali u jazyků a kolega je využívá, když se studenty probírá matematiku. Ale ani během hodinu a půl trvajících bloků není striktně dáno, že by nemohly být přestávky, nebo že by se studenti nemohli pohnout. Nikdo studenty neokřikuje, když si vytáhnou svačinu nebo si odskočí. Samozřejmě, když na toaletě stráví čtvrt hodiny, tak už se divíme, co tam dělal, to zase ano. Máme poměrně tvůrčí prostředí, i uspořádání třídy si přizpůsobujeme povaze hodiny. V těch třídách se vytvořilo unikátní společenství – to je fajn.

Co pro tebe bylo od začátku tohoto školního roku největší inspirací v podání studentů? Co byl pro tebe takový ten Aha moment, kdy sis řekla „Ještěže jsem tady?“

Neustále mě učí své slangy, chatovací zkratky a tak. To mě určitě obohacuje. A udivuje mě jejich skvělá angličtina. Myslím si, že u nás na škole má nejhorší angličtinu učitelský tým. Angličtinu na rozvrhu samozřejmě máme, ale zapojujeme ji všude tam, kde se to hodí. Pokud třeba v science usoudíme, že je nějaké výukové video lepší v angličtině, tak ho bez problémů zařadíme. Tato generace překvapí tím, že má rozhodně lepší mluvený projev v angličtině než v češtině. Myslím, že je to trend, který bude pokračovat.

Jaké máš další plány? Chceš vybudovat síť škol nebo zůstaneš u jedné a tu si vyšperkuješ?

Nemám plány růst v síť škol – právě proto, aby bylo zachováno rodinné prostředí a abych měla šanci ty studenty všechny znát. Máme akreditaci na 160 žáků, což vychází na 40 žáků v ročníku. My jich máme ve třídě 20 a to je pro mě strop. Ani při tomto počtu už si nebudu schopna pamatovat introvertnější jedince, kteří se tolik neprojevují. Rozhodně chci udržet kvalitu, svou roli člověka, který chodí po světě a do té školy přitahuje všechno, co by ta škola měla učit. Škola by měla studenty nejen připravovat na skutečný život, studenti by na škole ten skutečný život měli už žít. Jsem temperamentní a někdy poměrně hyperaktivní – kombinaci ženské manažerky a člověka, který svému oboru rozumí, lidé v IT sféře to často nedávali. Tady se mohu chovat úplně normálně, což je super a hlavně strašně efektivní.

Poslední otázka: Jsi milovnicí hor, dokonce o nich i píšeš. Měla jsi plán zdolat všechny čtyřtisícovky v Evropě – jak jsi s tímhle projektem daleko?

(smích) Nevím, jestli se to podaří, některé čtyřtisícovky jsou poměrně nebezpečné. Ale teď v srpnu jsem jich zdolala šest na Monte Rose kolem Dufourspitze. 

Díky za dnešní moc příjemné povídání a přeji ti, ať se daří tobě, tvé škole a hlavně studentům, až ji začnou opouštět. Ať ty nabyté zkušenosti dokáží přenášet do běžného života a šířit tu pozitivní energii, kterou tak nutně potřebujeme.

Děkuji za pozvání a milá slova na závěr. Věřím, že se v blízké době zase potkáme.

Související

Trpíte technostresem? Od zánětu karpálního tunelu až k psychickým potížím…

Z předběžných výsledků výzkumu Mendelovy univerzity v Brně ze čtyř zemí vyplývá, že až čtvrtina lidí nad 50 let trpí techno zahlceností, složitostí nových technologií, popřípadě tzv. techno invazí – tedy pocitem, že každého z nás lze zastihnout kdykoliv a kdekoliv a od technologií se prostě není...


CZECHárna Petra Beneše #2 Lukáš Tóth

Video ke zhlédnutí: PODCAST: 6Dhub.cz · CZECHárna Petra Beneše #2 - Lukáš Tóth Přepis rozhovoru: PB: Lukáši, my jsme se prvně potkali, pokud si pamatuju, před pěti, šesti lety. Ty jsi hledal investora do vašeho projektu, který se jmenoval City barometr, a mě to tenkrát velmi zaujalo. Tak možná,...


Dívka s bionickými pažemi či osmnáctiletý architekt systémů umělé inteligence - mezinárodní konferenci Future Port Youth ovládnou špičkoví inovátoři z celého světa

Formou živě streamovaných přednášek určených pro střední a vysoké školy budou moci studenti sledovat event se svými učiteli během výuky. Akce, která vznikla ve spolupráci se studenty a učiteli na platformě populárního mezinárodního festivalu Future Port Prague , s sebou přináší navazující...